Kojení – dovednost, kterou ovládla většina matek všech dob a kultur, tak proč ne já?

Když se narodila má úžasná dcera Sonička, byla mi hned na sále přiložena k prsu. Očekávala jsem nádherný pocit souznění se svým drobečkem. Sonička se přisála a já ucítila hroznou bolest a jediný pocit, který jsem měla, bych radši moc nepopisovala. Něco ve smyslu malého tyrana. Velice mě to překvapilo, protože o tom, že kojení může také v začátcích bolet, jsem nějak nevěděla, nebo jsem možná podvědomě nechtěla vědět. I přes toto všechno jsem se zapřela a svou dceru přikládala po dvou hodinách (myslím při pobytu v porodnici). Malá vypadala, jak krásně papá, já jsem byla zkroucená bolestí a věděla jsem, že toho moc nevypila. Sestřičky se mi snažily pomoci tak, že vzaly mou už tak dost zničenou bradavku mezi dva prsty, zmáčkly jí a vytáhly (podle mého zdání) tak metr dopředu a strčily jí dcerce do úst. Asi se to tak dělá, Sonička vypadala, že spokojeně papá, ale já byla úplně hotová z toho, že kojení není krásný zážitek, který spojí matku a dítě, ale noční můra.

Dcerka prospívala, tak nás po pěti dnech pustili domů. Tam na nás čekala moje maminka, aby mi se vším pomohla. Jediné, co jsem musela sama, bylo kojení. Už dopředu jsem se připravovala na bolest, která mě čeká, pak jsem se zaťatými zuby vydržela 15 minut a nakonec se hodinu vzpamatovávala. Bradavky jsem měla celé rozpraskané a psychika byla taky v troskách. Přečetla jsem snad všechno, co se o kojení dá zjistit z knih a internetu, všude jsem četla, že pokud kojení bolí, je prováděno nesprávně. Dělala jsem všechno možné, ale na to, kde dělám chybu, jsem nepřišla.

Po několika dnech jsme se s velkou slávou vypravily s dcerkou do první poradny k dětské doktorce. A tam jsem dostala studenou sprchu. Dcera nejenže nepřibývala, ale dokonce dost ztratila na váze. Naše paní doktorka je naprosto úžasná a když viděla můj zděšený výraz, začala mě uklidňovat. Na vážení jsme chodily po dvou dnech, ale ke zlepšení to nevedlo. Nakonec mi paní doktorka řekla, že mohu mít nedostatek mléka, ať po každém kojení odstříkávám. Zjistila jsem, že chyba je opravdu v nedostatku, popravdě jsem skoro žádné mléko neměla. Dceruška tedy musela na umělou výživu.

Zde by určitě skončil příběh našeho kojení, nebýt naší úžasné doktorky. Sama jsem si moc přála, aby moje dceruška mohla mít mé mléko, aspoň kapičku. S doktorkou jsme se domluvily, že začnu odsávat pravidelně a pokusím se aspoň někdy své dceři mateřské mléko dopřát. Dostávala například 5x denně nutrilon a jednou denně moje mléko. Poctivě jsem zapisovala množství obojího a moc mě potěšilo, když se poměr začal zmenšovat.

Vyrazila jsem do lékárny zakoupit pořádnou a kvalitní odsávačku a zkoušela odsávat. Pomalu se začalo dařit, už jsme byly na stavu půl nutrilonu a půl mléka.

Pak jsem vyrazila na prohlídku ke své gynekoložce. Po dotazu na kojení jsem jí vylíčila, jak válčíme. Doktorka mi vynadala, že to takhle nejde, že určitě přijdu o mléko. Dost mě vyděsila a já se znovu ze strachu pokoušela o kojení. Dcerka vypadala, že krásně saje, já se potila bolestí a za dva tři dny začala být Sonička plačtivější. Prostě mlíko zase zmizelo. Tak jsem začala znovu s odsávačku a střídala mléko s nutrilonem. Po asi dvou týdnech jsem se dostala do stavu, že má dcera mohla mít jenom mateřské mléko a nemusela dostávat umělou výživu. Tak jsem se s velkým sebevědomím pokusila znovu spolehnout na Soničku a nechala ji pít z prsu. Opět do třech dnů bylo mléko pryč a Sonička plakala hlady.

Tehdy jsem se rozhodla, že už nebudu pokoušet osud a budu se držet toho, co nám funguje. Prostě mléko odsávám a dcera ho pak dostává dnes už lahví, protože už nás obě nechci s kojením trápit. Je to velice časově náročné, když si uvědomíte, že musím několikrát denně odsávat, což i tou nejlepší odsávačkou trvá déle než kojení a pak krmit. Přesto je pro mne obrovskou odměnou, že má dceruška ve svých pěti měsících je stále „plně“ kojená.

Na závěr ještě jedna zkušenost. Když byly dceři tak dva měsíce a kojení – odsávání nám krásně fungovalo, dostala jsem z ničeho nic velmi vysoké teploty přes 40 stupňů. Vyrazili jsme na pohotovost, kde mě chtěl doktor umístit do nemocnice, ale bez dcery. Stále jsem ho ujišťovala, že kojím a že s tím nehodlám přestat, ale on mi napsal taková antibiotika, při kterých nebylo možno kojit a měla jsem je brát alespoň 10 dní. Bylo mi jasné, že je s kojením konec. Když jsem si ale uvědomila, co nás to stálo úsilí, rozhodla jsem se bojovat dál. Brala jsem antibiotika, odsávala a odsáté mléko rovnou vylévala. Srdce mi přitom pukalo, když jsem pak musela malé připravovat nutrilon. Vydržela jsem to, a když přestala antibiotika účinkovat, mohla jsem zase Soničce dopřát ten komfort mateřského mléka. Později jsem se dozvěděla, že to celé bylo zbytečné, že mi ten doktor mohl předepsat takové léky, abych mohla kojit. Byl to ale starší pán, který měl zrovna službu na pohotovosti…

Dnes na otázku, čím krmím svou pětiměsíční dceru, hrdě odpovídám, že je plně kojená a nevysvětluju podrobnosti, stejně se většinou setkám s nepochopením. Je to takové naše malé tajemství. Moc by mě zajímalo, jestli mají jiné maminky podobné zkušenosti jako já, budu ráda za každý příspěvěk.