Přidat názor k článku Jak jsem dorostla do velikosti XXL

O hubnutí život přece vůbec není. Sice děti nemám ani nečekám, ale vzhledem ke své postavě (věstonickě Venuše) už se mne nejedna "dobrá duše" zeptala kdy to čekáme, jak dlouho už kojím apod. Radsi ani nechci vědet jak budu vypadat v těhotenství...
V pubertě jsem se tím strašně trápila, dnes už to neřesím. Mám se ráda, mám ráda svoji postavu, našla jsem si partnera, kterému se taková líbím a nesnaží se mne změnit (pro jistotu mírného tlouštíka, abych měla rezervu... :-) ) a snažím se příjemně si užívat. Nákupy oblečení už neprožívám s depresemi - říkám si, že je to smůla pro výrobce, že si příslušný kus, resp. kousek, nekoupím. Chodím pravidelně cvičit, ale proto, aby mne nebolela záda ze sedavého zaměstnání. A když náhodou nějaké to kilíčko zhodím (většinou stresem v práci a rozhodně to není trvalá změna) nadšeně to oslavím. Opačný průběh se snažím neřešit.
Vůbec nejlepší recept je, udělat si z nevýhody přednost. Jsem první, kdo si dělá legraci ze své tloušťky, velkých prsou, (imaginární) marné snahy zhubnout apod. Nevěřili byste jak to skvěle funguje.
Život je prostě příliš krátký na to, aby se člověk trápil nějakými kily.