Jak jsem dorostla do velikosti XXL

Kromě těchto veskrze ušlechtilých a nesobeckých důvodů jsem ovšem byla poháněna ještě jednou, zcela egoistickou touhou. V těhotenství jsem se totiž díky vytrvalému a nepřerušovanému příjmu potravy propracovala k solidnímu výkonu +22kg. Čili, odečteme-li nějaká tři kilíčka na dítě, po kilogramu na každé prso (myslím, že zvětšení košíčku podprsenky o tři čísla by tomu tak odpovídalo), něco plodová voda a placenta, tak stále zbývá přibližně patnáct kilo poctivého tuku.

V moudrých knihách jsem se dočetla, že kojením se ztrácí 0,5 – 1kg měsíčně, u žen s nadváhou až 2kg. Takže jsem si to propočetla a zjistila jsem, že stačí tak půl roku, rok kojit jak o život a jsem zpátky na své předtěhotenské hmotnosti. No a za další rok kojení jsem bezbolestně štíhlá. To je přece úžasné i v porovnání s nabídkou hubnoucích pilulí z teleshoppingu! Budu jíst, co chci, nebudu si ničit tělo sportem, a přesto získám svou vysněnou váhu, a jako bonus mi ještě po dobu kojení zůstane bujné poprsí. Pamela Anderson by mohla závidět!

V očekávání zářné budoucnosti mě podporovaly i zkušenosti mých kamarádek, které již nějaké to kojené dítko doma měly. Všechny (slovy všechny!) se shodly na tom, že se jim nikdy nehublo lépe, než v době laktace, že mohly klidně každý večer po večeři spořádat rodinné balení oplatek, a přesto byly den ode dne štíhlejší a štíhlejší.

Poslouchalo se to krásně. Celý život patřím k těm ženám, které se svým tělem vedou urputnou bitvu o každý kilogram. Bohužel mám nadprůměrně kladný vztah k jídlu, a slovo sport mi evokuje představu příšerně propoceného trička a páchnoucích tenisek. Můj životní styl by se dal definovat jako kombinace kavárenského povaleče a konzumenta televizních seriálů. Jediné pohybové aktivity (kromě sexu, ale ten se asi ke sportu počítat nedá), které jsem aktivně vykonávala, byly jóga (mám hypermobilní páteř a slabost pro etno hudbu) a břišní tance (to kvůli těm úžasným kostýmům s cinkajícími penízky a cingrlátky).

Ostatní sporty se mi již záhy v dětství zprotivily, respektive mi je zprotivila moje sportovně založená rodina. Nějakým záhadným řízením genetiky (anebo mě čáp omylem zanesl do nesprávné domácnosti) jsem na rozdíl od svých aktivních příbuzných nikdy nebyla pohybově zdatná. Při početných cyklistických výpravách jsem vždy uhájila čestné poslední místo, míčové sporty mi nejen že nešly, ale byla jsem při nich vysloveně nebezpečná svému okolí, a když jsem jednou v zápalu vášně při tenisovém mači vyvrátila metr hluboko zapuštěný betonový sloupek u vrat, usoudila jsem, že než abych pořád byla ostatním jenom pro smích, raději zůstanu u knih a budu nadále trénovat spíš mozek než tělo.

Nejnižší hmotnosti jsem dosáhla během vysokoškolských studií, kdy jsem vinou finančního nedostatku jistou dobu přežívala na instantních polévkách, čínských nudlích a červeném víně. Poněkud zvláštní dieta, byť účinná.

Nikdy jsem se svou postavou nebyla úplně spokojená (asi jako 99% všech žen), ale když teď zpětně hodnotím svůj předtěhotenský vzhled, docházím k názoru, že jsem byla poměrně přitažlivá, „šťavnatá“ konfekční velikost 38 – 40. Ach, kde jsou ty krásné časy!

Během osmi a půl měsíců jiného stavu jsem si pochopitelně vždy dokázala obhájit (především sama před sebou), proč je moje hmotnostní křivka v těhotenské průkazce poněkud nadlimitní. Především jsem se obávala, že by mé dítě mohlo trpět závažným nedostatkem nezbytných živin (ano, čokoláda a jahodová dřeň obsahují neuvěřitelné množství tělu prospěšných látek) a také jsem usoudila, že nevyhovím-li svým nutričním potřebám, mohla bych trpět těžkým stresem, který by škodil mně i plodu v mém kosmickou rychlostí rostoucím břiše.

V posledním měsíci před porodem jsem vydedukovala, že minimálně 10kg z mé hmotnosti tvoří toliko voda (pravda, otoky jsem měla prakticky od hlavě až k patám – málem jsem zapomněla, jak vypadají mé kotníky), a ta ze mě během šestinedělí odejde přirozenou cestou. A zbytek nadváhy hravě vykojím. Ještě než dovrší mé robátko první půlrok, bude z jeho matky sexy štíhlá krasavice.

Už jsem si to malovala v živých barvách, jak kráčím u nás po vsi s kočárkem, na sobě upnuté bokovky, k tomu ta dmoucí hruď, radost na mě pohledět!

Je tedy pravdou, že během šestinedělí jsem vypotila a vykojila asi tři kilogramy. Neměla jsem však čas se ze svých hubnoucích úspěchů radovat, jelikož se můj svět v prvních týdnech a měsících po narození dcery omezil pouze na kojení, utišování řvoucího potomka a boj se spánkovým deficitem. Dokonce jsem ani neměla hlad, vždycky jsem snědla to, co mi starostlivá maminka předložila až před nos (většinou jsem jedla u kojení a prakticky ani nevěděla, co konzumuji) a když už jsem pak musela fungovat bez cizí pomoci, žila jsem prakticky pouze z rohlíků, tatranek a čaje pro kojící matky.

Trochu mě mrzelo, že obléknu pouze těhotenské kalhoty, ale utěšovala jsem se, že se jedná o přechodné období. Proč bych měla zatěžovat finanční rozpočet naší rodiny koupí přiměřeně padnoucího oblečení, když ho ani nebudu mít čas unosit?

Denně jsem s kočárkem urazila přibližně 10km svižnou chůzí (ono to ani jinak nešlo, když mi Agátka jinak nespala). V životě jsem toho nenachodila tolik, co za první tři nebo čtyři měsíce mateřství. Na lýtkách mi vystouply svaly, stejně tak jako na pažích – když člověk několik hodin denně nosí na rukou pobrekávající dítě, nějaké následky to mít musí (kromě těch psychických).

Uplynulo několik měsíců a já se konečně odhodlala, že vstoupím na váhu. Nejprve jsem při pohledu na ciftru na displeji málem zkolabovala hrůzou. Pak jsem si uvědomila, že v rukou pořád třímám dítě (tou dobou jsem musela s sebou Agátku pořád tahat jak kočka koťata). Honem jsem ji na chvíli odložila a vážení zopakovala. Ovšem, ani tak mě výsledek nijak nepotěšil. Vypadalo to, že místo, abych nadbytečnou hmotnost ztrácela, kilogramy naopak přibývají.

Kde je to slibované hubnutí? Kde je ta fyziologická ztráta hmotnosti kojením, o které píše manuál Laktační Ligy? Kde, ach jenom kde, je moje vysněná postava sexbomby?

V ten okamžik mi život přišel, mírně řečeno, poněkud nefér. Denně jsem s kočárkem pořádala závody na dlouhé trati, kojila jsem jak o život, spala jsem sotva čtyři hodiny, a to ještě ne v kuse … správně bych měla vypadat jak přeživší z koncentračního tábora, a strachovat se, že se ze mě zbude jenom kostra a kůže. Jak to, že svým zjevem nápadně připomínám venkovskou kojnou?

Že by za to mohla drobná dietní chybka v podobě kvanta zkonzumovaných sladkostí (neboli medicíny na podrážděné nervy)? Rozhodla jsem se k sobě být nemilosrdná. Od nynějška již nepozřu ani mikrogram rafinovaného cukru. Oplatky a čokoládičky ať táhnou z domu! Místo nich budu chrupkat jablíčka a mrkvičku, a to by bylo, aby se kýžený efekt v podobě ztráty nadbytečných tukových polštářků konečně neobjevil.

Byl to nejstrašnější týden v mém životě. Připadala jsem si jako králík, nebo nějaký jiný ohavný býložravec, při slově sušenka jsem upadala do transu a pohled na regál se sladkostmi v supermarketu mi málem způsobil smrt následkem šoku z abstinenčních příznaků.

Usoudila jsem, že tudy cesta nevede. Po letech sladkého nicnedělání došlo na nejhorší. Budu se muset začít aktivně věnovat nějakému sportu.

Krvácelo mi srdce, ale k Vánocům jsem si místo exkluzivního balení belgických pralinek nechala od manžela nadělit videokazetu s cviky na posilování a tvarování těla. Jelikož na organizovaný sport v tělocvičně ještě dlouho nebudu mít čas ani chuť, zdálo se to jako nejschůdnější možnost.

Opravdu jsem pilně a nezdolně cvičila a nenechala se dohnat k zoufalství pohledem na cvičitelku (láskyplně jí přezdívám Kyborg), která si bez problémů strkala nohu snad až za ucho, a v okamžiku, kdy já už plivala plíce, se mile usmívala a veselým hlasem pravila, že si dáme dalších 10 sérií na břicho.

Ale přesto jsem začala propadat malomyslnosti. Smutným okem jsem hleděla na krabice plné (doufám že prozatímně) vyřazených oděvů „lidské“ velikosti (udělala jsem pochopitelně tu chybu, že jsme si zkusila obléct jedny ze svých volnějších kalhot – zjistila jsem, že by na moje současné proporce bylo zapotřebí asi dvojnásobku materiálu) a bylo mi jasné, že pokud nechci vypadat jako strašák do zelí, musím přestat nosit manželovy spodky a tepláky, a musím ze svého rodičovského příspěvku zainvestovat do nové garderoby.

Nakupování oblečení není zrovna mým hobby. Miluji nákupy v drogerii (především v úseku barev na vlasy se celá tetelím blahem), papírnictví (ze sešívaček, propisovaček a kancelářských sponek na dokumenty jsem vždycky celá u vytržení), knihkupectví (většinou se zaberu do prohlížených knih natolik, že mě málem musí obsluhující personál po skončení otevírací doby vymetat z obchodu koštětem), lékárnách (neb jsem tak trochu hypochondr). Nákupy potravin beru jako nutné zlo. Ale jít si koupit něco na sebe - věc, která většinu žen dovádí do radostného rozpoložení, mi způsobuje osypky. Zřejmě bude na vině trauma z dětství. Babička byla švadlenou, a já jsem byla coby dítě neustále používána jako zkušební figurína, stále na mě navlékali rozpracované kusy oděvu hojně propíchané špendlíky. Ten pocit, když si převlékáte přes hlavu halenku obšpendlenou ve výstřihu kolem dokola …brrr, ještě po letech se mi dělá husí kůže. Prostě ve mně moje raná zkušenost vyvolala odpor ke zkoušení oblečení.

Ale v případě nejvyšší nouze musí člověk leccos překousnout. Vydali jsme se tedy s celou naší rodinkou (já, manžel a dítě) do nákupního centra. Rozhlížela jsem se v oddělení dámského spodního prádla po nějakém pěkném, eroticky přitažlivém kousku, který by oslnil manžela, milosrdně zamaskoval moje povislé břicho, a zároveň nezruinoval mou peněženku. Do rukou mi se mi dostaly jedny kalhotky – pravda, na první pohled poněkud připomínaly stanovou celtu, ale jinak vypadaly relativně obstojně. Zadívala jsem se na štítek, který hlásal, že se jedná o výrobek jménem „Otylka“. S pláčem jsem se vypotácela k východu. Mezi vzlyky jsem na manžela vykřikovala, že do něčeho, co se nazývá Otylka, se neobléknu, i kdybych měla chodit na ostro. Tak potupný a ponižující okamžik jsem už dlouho nezažila!

Doma jsem v hluboké depresi spořádala čokoládovou kolekci vánočních ozdob, a chmurně rozjímala nad faktem, že zase musím mít něco extra, zase nemůžu patřit mezi většinu kojících matek a spalovat kojením špíčky … že mě v životě už nečeká nic pěkného, manžel mě dozajista opustí s blondýnou, co bude mít 60cm v pase … v akutním záchvatu sebelítosti jsem si dokonce říkala, že se na celé slavné kojení můžu vykašlat, že co je mi platné, že bude dítě chytré a uvidí jako ostříž, když jeho matka bude tlustá příšera.

Pak jsem se díky hormonům štěstí, které mi do mozku vyplavila zkonzumovaná čokoláda, poněkud uklidnila, a pro změnu propadla pocitu viny, jak vůbec můžu přemýšlet tak sobecky, nemateřsky a nezodpovědně. Přece násilně neodstavím kojence jenom proto, že nemám co na sebe! Když si jenom vzpomenu, co mi dalo úsilí a odříkání, abych vůbec mohla kojit, a teď bych to vzdala jen kvůli tomu, že nemám zrovna proporce topmodelky?

Zastyděla jsem se. Mám zdravé dítě, manželovi moje dočasná obezita nevadí (nebo aspoň ne natolik, aby stěhoval své věci k nějaké mladší, krásnější a štíhlejší ženě), lidé na ulici se mě zatím nelekají (aspoň myslím) a v oddělení nadměrných velikostí mají jistě k dostání několik zajímavých a slušivých kousků oděvu, které nemají hanlivý název.

Třeba jednou, až dotěhotním, dorodím a dokojím … prostě za mnoho a mnoho let, přijde ten šťastný okamžik, kdy přece jenom vyndám z horní police skříně svoje staré džíny a vyrazím na procházku po návsi, aby všichni viděli, jak jsem krásná a vnadná. Nebudu tou dobou už nejmladší, ale i tak to bude nádherný moment.

A do té doby to zkusím s pozitivním myšlením. Jak praví staré arabské přísloví: žena bez bříška je jako nebe bez hvězd. Jistě, to moje nebe je možná trochu více hvězdnaté, než bych si přála, a nad mými rozměry by zaplesal tak nanejvýš pan Rubens, ale to neznamená, že nejsem milá, příjemná a sympatická osoba.