Nechci komentovat tento článek, jen připojím svůj názor k jednomu "návodu" v knize, kterou jsem si nedávno půjčila v naší knihovně. Jmenovala se "Ahoj mami, ahoj tati", nepamatuji si jméno autorky. Některé rady byly zajímavé, ale zaskočilo mě toto: Autorka radila jak utišit plačící dítě - ocenila jsem kolik možností vyjmenovala a opravdu je asi všechny vyčerpala, nicméně zakončila to radou, že když už maminka neví, jak by mimču pomohla a ono stále brečí a brečí, tak ho má prostě nechat být, odejít z místnosti, zavřít a pustit si nahlas televizi nebo se jít třeba osprchovat aby malé neslyšela a ulevila tak svému svědomí......vím, že tato rada není nic nového pod sluncem, a že to tak praktikují některé maminky i dnes. Nedávno mi o tom vyprávěla s úsměvem moje tchýně....
Nevím, myslím si, že je to nesprávné. Já jsem svého syna nikdy nenechávala samotného, i když jsem si s ním už kolikrát nevěděla rady - chtěla jsem aby věděl, že když ho něco trápí, tak ho neopustím a nenechám ho v tom samotného. Nehledě na to, že by se mohl třeba zadusit.
Malé děti nepláčou jen tak - aby nás zkoušely, nemají žádné vedlejší úmysly! Třeba mají nějaké nevyřešené trauma z porodu nebo cokoli, s čím jim opravdu nemůžeme ihned pomoci, to ale neznamená, že od nich můžeme v klidu odejít....
Knihu už jsem nedočetla.....
Hezký den
Předchozí