Přidat názor k článku Kterak skromná vesnická dívka ke štěstí přišla

Andreo, Zeke, ja k vasim prispevkum mohu rici jen to, ze souhlasim. Sama jsem vystavena neomalenym (dle meho), (dle nich) starostlivym kecum kazdou chvilku. Po nekolika letech stravenych v zahranici musim konstatovat, ze se v nasi zemi musi jeste hodne zmenit, byt uz jsme 16 let po revoluci. Hlavne co se tyce moralky a chovani. NIKDO, NIKDY by vam v Zapadni Evrope ci v USA nezeptal "kdy budes mit dite? proc UZ nemas dite?". Zdalo by se jim to stejne trapne a nevychovane jako otazky typu "kolik vydelavas?, kolik te stalo to auto?" Proste je to netaktni a nedela se to, protoze je to kazdeho soukroma vec. Ale u nas v CR jsou lide proste nevycvalania porad se staraji o to co nemaji, namisto toho o co maji. Pak se nedivim, ze pary, kterym to zrovna nejde jsou tak vystresovani, ze po verdiktu doktoru, ze jsou oba naprosto zdravotne v poradku, to stale nejde. Nervy u poceti hraji daleko nejdulezitejsi roly. Na druhou stranu take musim rict, ze se mi moc libi jak v zahranici jsou lide k matkam s detmi daleko tolerantnejsi, pusti je ve fronte, byt dotycnou neznaji, vzdy se na dite usmeji ci ho pochvali, narozeni ditete se oslavuje, kazdy prinese darecek, to nemluvim o bezbarierovych pristupech vsude. Taky vas sice kazdy den sousedka otravuje dotazem "kdy uz bude nejaky ten potomek", ale kdyz uz ho mate, tak vas uda na domovnim vyboru, ze vase dite porad rve.