Kterak skromná vesnická dívka ke štěstí přišla

Už bych ani nespočítala kolik jsem si udělala těhotenských testů, naučila jsem se to tak automaticky, že to patřilo k ránu stejně, jako čištění zubů, už jsem na to ani nekoukala a stejně naučeným grifem je házela do koše.

Na chytré rady typu: nesmíte na TO myslet, jsem měla sto chutí rozdávat facky, nepomohla dovolená u moře, opojení vínem, polohy alá svíce, počítání plodných dnů, lidový léčitel, čínská medicína ani plno jiných babských rad...

Okolo Vánoc jsme si opravdu na plodné dny vzpomněli, až když bylo po nich, a s výčitkami, že nám opět utekl další měsíc možného rozšíření naší rodinky jsme čekali na další ovulaci. Silvestr proběhl velmi bujaře, tolik alkoholu jsem už dlouho nepozřela a tanečních figurách nemluvě, byl to jeden z mých nejlepších Silvestrů, dokonce mi ho nezkazily ani otázky typu: tak co? Furt nic? To je hrozný viď? Řešila jsem to rádoby vtipnými odpovědmi a můj počet panáků se rovnal asi počtu výše uvedených otázek. Domů jsme přitáhli v 8 ráno, mimochodem jsem si připadala střízlivá a plná energie, opravdu povedený večer a začátek nového roku, do kterého nám nikdo nepopřál nic jiného, než jak jinak-zdravého potomka...

14. ledna (4 dny po mých 26. narozeninách) jsem za letu pomočeného papírku do koše zahlédla koutkem oka 2 proužky (nebudu popisovat, jaké lékařské zákroky /kromě umělého oplodnění/ tomu předcházely, to by bylo na další příběh).

Nastal neskutečný proces v mém mozku, který vysílal do mého těla pomatené signály, nemohla jsem tomu uvěřit, chodila jsem stále plnit kelímky novou močí a během chvilky použila celou mou zásobu testů (asi 5 ks), které do jednoho vykazovaly proužky dva. Nevěděla jsem co mám dělat, bylo ráno, manžel v práci (chtěla jsem mu to říct osobně, tudíž po jeho příchodu z práce), naši 20 km ode mne, odnesla to tchyně, u které jsme dočasně bydleli, než dokončíme koupi a rekonstrukci našeho bytu, šla chudák ještě v polospánku a pyžamu na záchod a já po ní skočila se slzami a nesrozumitelnými výkřiky UŽ JE TO TADY, UŽ JE TO TADY...musela si myslet, že jedné z nás přeskočilo.

Šla jsem s kolegyněmi z práce na slavnostní oběd (dodatečně na mou počest k narozeninám) a oni už to na mém roztržitém a připitomělém úsměvu poznaly.

Musela jsem počkat do odpoledních hodin, než tam bude můj gynekolog, aby mi TO potvrdil, nic jiného mu ani nezbývalo, asi by to se mnou seklo, kdyby mi to začal vyvracet, ale naštěstí mi mou milou zprávu potvrdil. Když mi u ultrazvuku hlásil: "Tak vám gratuluji, maminko" neudržela jsem slzy. Ven jsem vycházela jako MAMINKA, stále jsem si to do nekonečna opakovala, MAMINKA....cestou domů jsem neustále špulila břicho a měla dojem, že všichni vidí, že jsem těhotná.

Měla jsem sto chutí si to napsat na čelo a i na záda, aby to náhodou někdo nepřehlédl.

Když KONEČNĚ přišel manžel z práce, hned jsem na něj opět připitomělým úsměvem vyrukovala:" Lásko, a víš co bude 13. zááááří? " Vzhledem k tomu, že jsem se ptala začátkem ledna, co bude v září, tvářil se opravdu blbě, ale úměrně tomu dotazu. Na jeho záporné zakroucení hlavou se mu přes mé valící se slzy snažím vyhuhňat: " Budeme mít miminko! " Chvíli zíral, než mu to došlo a pak jsme si tu chvíli opravdu užívali, když se trochu vzpamatoval, začal obvolávat všechny známé, byli jsme jak v transu.

Náš svět se zúžil na odbornou literaturu, internet jsme využívali jen na odborné webové stránky, celé okolí si hrálo na odborníky a my se jimi opravdu pomalu stávali (alespoň teoreticky). Nevynechala jsem jediný předporodní kurz, chodila na plavání těhulek a měla pocit, že jsem nejdůležitější osobou v celém vesmíru.

Do poslední chvíle jsem pracovala (jako kadeřnice) a smála se, že pojedu do porodnice s nůžkami v ruce, přiznám se, že jelikož jsem byla v polovině těhotenství asi na 14 dní hospitalizovaná, nebyla mi práce doporučována, ale mě ani ve snu nenapadlo, že by se nám mohlo něco stát (já vím, velmi nezodpovědné!) Navíc doma jsem se stávala protivnou a nesnesitelnou osobou, potřebovala jsem ten kontakt lidí...

Nenechali jsme si prozradit pohlaví našeho potomka, zkraje jsme mluvili o Jáchymovi (mimochodem toto jméno nemohl nikdo z rodiny rozdýchat, tak se potají modlili za holku), ale ke konci těhotenství přišel manžel s tím, že teď k mimiňákovi budeme mluvit v ženském rodě, protože, kdyby to "náhodou" ta holka byla, tak aby jí to nebylo líto...tak jsme ze dne na den udělali z kluka děvče a byli napnutí, co se nakonec vyklube...

Jelikož jsem už týden přenášela, musela jsem opět do nemocnice, kde mi začali porod vyvolávat. Nejprve mi zavedli tabletu s tím, že by to mohlo pomoci. Ano, do hodiny mi začaly kontrakce, které se po celou noc opakovaly po 5 minutách, ale stále jsem se neotvírala, tak to byl takový porod na zkoušku. Byla jsem vysílená a tak jsme se ráno s panem doktorem dohodli, že mě pustí na jeden den domů, abych si odpočinula, zkusila si s manželem trochu zaskotačit, že to většinou porod přivolá, ale toto nám bylo doporučováno už delší dobu, tak jsem měla vyzkoušené, že hrátky na miminko neplatí (mimochodem, umíte si představit hrátky s hrochem, který funí, jak starej pes a během chvíle přibral 16 kg!).

No, nic. Pana doktora jsme přece jen poslechli, ihned poté mi začaly kontrakce opět po 5 minutách, ale nepřikládala jsem tomu žádný důraz, myslela jsem si, že to bude opět planý poplach a stále jsem si nějak neuvědomovala, že bych mohla rodit. Začínala jsem mít podezření, že snad nejsem ani těhotná, že jsem se prostě jen tak vykrmila. Celou noc jsem profuněla ve vaně, ráno poprosila manžela, ať nechodí do práce, že nemám sílu dojet do nemocnice sama.

Po příjezdu nám sdělili, že máme polovinu porodu za sebou a šlo se na sál, bylo 7 hodin ráno a ve 12:30 hodin, 23.9.2005 jsme v mělnické porodnici vyprdli ŽANETKU (samozřejmě nejkrásnější stvoření na světě!). Kdo nepoznal, nepochopí ten pocit štěstí a jak se člověku změní prvním vzhlédnutím svého dítěte celý svět....

Z knížek jsem měla hrůzu ze šestinedělí a z probdělých nocí, ale pocity úzkosti se mi nějak vyhnuly a Žanetka se budila jen na jídlo, po kterém opět ihned usnula.

Teď začínáme 5. měsíc, neznám žádné deprese, probdělé noci a díky manželovi, který je opravdu výstavní otec, který přebaluje, výhradně koupe, krmí (kojila jsem bohužel jen 5 týdnů), hlídá...jsem byla schopná opět po šestinedělí začít odpoledne, když přijde on z práce, stříhat. Jsou to jen 2-3 hodinky 4 krát v týdnu, ale myslím, že nám to všem prospívá, Žanetka si ode mne odpočine, já se dostanu mezi lidi a manžel si jí užije.... Asi to někdo odsoudí, nám to tak vyhovuje.

Teď, když mi někdo říká, my děti ještě nechceme, my si chceme užívat, tak tvrdím, že jsme si to říkali také, ale užívání bylo to, že jsme byli kavárenští povaleči, každý víkend v lihu, občas nějaký výlet, ale teď teprve můžu říct:

ano, my si užíváme!!!

Žanda vydrží celou noc u našich nebo u tchyně, tak jsme nemuseli zapomenout ani na společenský život. Dáme jí v 19 hod. spát, ráno v 6, když vstává muž do práce, se vzbudí, společně snídáme, pak se oba vykadí a já si ji beru do tátovi postele, kde spíme min. do 9 hodin, po obědě se naučila spát 2 hodiny, je pravda, že pak už do večera nespí (pokud nejedeme kočárem), ale alespoň máme čas na blbiny, kdykoliv i po probuzení se na ní podíváte, tak má hubu od ucha k uchu.

Vím, že to není naše zásluha, prostě taková je.

Takže ŽANETKO, nevím, čím jsme si Tě zasloužili, ale mooooc Ti děkuji za to, že jsi zdravá...za to, že jsi jako třítýdenní embryo přežila (doufám, že bez následků) ten divoký Silvestr... za to jaká jsi...za to, že jsi z nás udělala obrovské boháče...za to, že jsi nesmírně obohatila život celé naší rodiny...za to, že jsi si "vybrala" právě nás...za každou buňku Tvého tělíčka...zkrátka za to, že existuješ!!!

Tvoje máma