Milá Zeke,
musím říct, že tvůj příspěvek mě opravdu dojal k slzám. Vzpomněla jsem si na svou velmi dobrou kámošku, která se o dítě snažila dlouhých 9 let. Opravdu strašně moc oba chtěli, podstupovala nejrůznější vyšetření a zákroky včetně několika IVF, všechny s nedobrým koncem. Všechny neúspěchy a zoufalství jsem tehdy prožívala s ní. Později už se zdálo, že se s tím smířila a přijala skutečnost, že prostě děti mít nemůže a nebude. Věnovala se plně svým zájmům a práci, o dítěti už nemluvila a psychicky se zdála být v pohodě. A pak to přišlo. Na dovolené někde u moře po 9 letech snažení, to už jí bylo hodně přes 30, spontánně otěhotněla, těhotenství naprosto pohodové, narodil se krásný zdravý chlapeček. Ale aby toho nebylo málo, za rok a něco další miminko a zakrátko ještě třetí. (Potom museli řešit opačný problém, protože do panelákového bytu by už více dětí těžko umístili.)
Chtěla jsem tímto příběhem předložit důkaz, že psychika v tomto případě hraje opravdu zásadní roli. Takže hlavu vzhůru, ono to se to nakonec podaří!
Předchozí