Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

V mhd je to jako všude. Někdo je ochotný sám od sebe, někdo na požádání a někdo je sprosťák a sobec.
Když jsem byla těhotná, musela jsem sedět v mhd jakmile jsem jela víc než jednu stanici, protože mám nízký tlak a omdlívala jsem. Bylo to zejména ze začátku těhotenství, kdy to není vidět. Nikomu jsem nezazlívala, když mě sám od sebe nepustil sednout. Dlouho to poznat nebylo a později, když jsem měla břicho trochu, tak cizí nemůže vědět, jestli jsem těhotná nebo trochu břichatá. Jakmile jsem si požádala, každý mě pustil. Někdo s úsměvem, někdo s vážnou tváří, ale vyloženě neochotný nebyl nikdo, kromě jednoho mladíka, který se nejdřív tvářil, že neslyší. Tak slečna, co seděla vedle něj mě chtěla pustit, ale já jsem jí řekla "Děkuju vám, ale tady mladý pán mě určitě pustí, nebude mu to vadit". A hodila jsem na něj zářivý úsměv. Na to dotyčný klátivě vstal a utrousil "...no když váš bolej nohy". Opět s úsměvem jsem mu řekla "nejde o nohy, jsem těhotná". Bylo vidět, že ho to zarazilo, prostě ho něco takovýho vůbec nenapadlo. Tak dodal "no ale to já nemůžu vědět". Opět s úsměvem jsem mu řekla "já vím, proto vám to říkám". Ale opravdu to byl jediný případ za celé těhotenství.
S kočárem jsem jezdila rok a půl. Ani sporťák jsem netahala sama, vždycky ve dvou. Dostatečně s předstihem než přijela tramvaj nebo než jsme přijeli na zastávku jsem si vyhlídla vhodnou "oběť" a požádala o pomoc. Odmítnuta jsem byla dvakrát. Jednou proto, že dotyčná byla těhotná, což jsem si na první pohled nevšimla :-), po druhé to byla mladá slečna, která mi řekla, jestli bych si neřekla někomu jinému, že je na ní kočár těžký, že už jednou někomu pomáhala a vůbec jí to nešlo. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný na zastávce nebyl, bylo to problematický. Ale občas se mi stalo, že jsem byla na zastávce sama, takže když vůz zastavil, zavolala jsem dovnitř buď na konkrétní osobu, když vhodná seděla u dveří nebo obecně o pomoc. Nejhorší bylo v dopoledních hodinách, když jsem měla na výběr mezi pěti 70 letými paními a jedním osmdesátiletým pánem :-)
Poměr nabídka sama od sebe/ochota na požádání/pomoc ale bez úsměvu/odmítnutí byl asi tak 10%/60%/30%/1případ (tu těhotnou nepočítám :-)
Metrem jsem nejezdila, protože jsem se bála jezdit po eskalátorech dolů. Nejvíc jsem využívala tramvaj. Největší problém byl v tom, že lidé, i když vidí, že nastupuje kočárek, z plošiny neuhnout. Nepřičítám to neochotě, ale neuvědomění si toho, že není možné s kočárkem nastoupit a teprve poté s ním manipulovat na místo, že už při nástupu je nutné s ním směřovat rovnou do vyhrazeného prostoru. Nové typy jsou pro tohle lepší, nejhorší jsou ty staré typy, kde je ještě u dveří tyč. Ale já se řídím heslem "líná huba, holé neštěstí", takže jsem vždycky před nástupem zavolala na lidi, kteří stáli na plošíně "s dovolením" a nezačla jsem nastupovat, dokud to místo neuvolnili. A bylo mi jedno, že za mnou čekají další lidé na nástup. Člověk se nesmí stydět si svá práva vydobít:-)))
Je pravda, že samy od sebe pomoc nabízeli častěji ženy než muži. JAle to, že se nikdo sám od sebe nehrne pomáhat se sporťákem neberu tragicky, protože spousta maminek si ho nosí sama.