Rodič s kočárkem - má právo na život?

Zasněně projíždím krásným "Central parkem" mezi stromy kolem rybníků na našem vcelku udržovaném pražském sídlišti.

Hrdě si to kráčím, dceruška spinká a já mám báječný pocit, jak je ten svět dokonalý a skvělý. Usmívám se.

Žije zde spousta mladých párů, tudíž průběžně přibývá i miminek a především nových maminek s kočárky. Jedna z nich právě prochází! Usmívám se na ni. Nic. Žádná odezva. Oči projíždějící matky jsou zabodnuty do země, pohled ignorantky. Další máma. Reakce stejná. A další…

Myslela jsem, že matky jsou jedna velká skupina, že jsme na tom momentálně dost podobně. Ať jsme se živily jakýmikoliv profesemi, měly jakékoliv zájmy, život s novorozenětem nás staví do velmi podobných životních situací. Doufala jsem, že čerstvé mámy jsou přístupné a kamarádské, že se chtějí podělit o zážitky všedního dne. Jsou to sice prožitky neopakovatelné a vzácné (vždyť miminka rostou tak rychle!), ale tento stereotyp je mnohdy ubíjející a potřebuje nějaké to oživení… Místo toho, většina matek zde den co den krouží kolem rybníků samotná, zahloubena do svého vnitřního já.

Jistě, všechny z nás mají kamarádky (moje kamarádky s miminky ovšem žijí ve všech protilehlých částech Prahy - hlavně ne blízko), ale proč neprožít život vesele i v kontaktu s mámama odnaproti. Ne v depresi a osamocení každého dne na mateřské. Takže první zklamání životu s kočárkem. Většina maminek sama bezcílně bloudí okolím zřejmě se strachem z možného trapasu seznámení se… (Jistě namítnete, že nikoho nepotřebují a nebo, že mají kamarádek a příbuzných dost a užívají si chvíli samoty - a možná máte pravdu..)

Nesedím pouze doma na zadku, neuklízím a nevyvařuju. Starám se také o vyžití své a především naší dcery. Pár týdnů po porodu už jsme s Kristýnkou tančily břišní tance! (Mimochodem, tyto kurzy velmi doporučuji. Mámy si posílí všechny možné i nemožné svaly, dětičky se vyblbnou - tančíme s nimi v náručí a psychoterapeutická část vám pomůže vypovídat se z problémů nového způsobu života.) Jako dvouměsíční už Kristýnka brázdila třeboňské lesy. A s mimčama kamarádek jsme projely většinu pražských lesů a parků: Divokou Šárku, Prokopské údolí, Krčský les, Letnou, Stromovku, Petřín, Klamovku, Kavčí hory atd. Ale kamkoliv se musíte nějak dostat. A to není vždy jednoduché! Některé mámy jezdí především autem, ale i tak se občas dostanou do situace, kdy MHD je výhodnější.

A jsme u toho. Pokud jste rodič s kočárkem, ať muž či žena, určitě jste se s tím setkali. S naprostým nezájmem lidí, neochotou a sprostotou. Denní život s kočárkem citlivé lidi jistě připraví o iluze. (někdy můžete mimísky nosit v babyvaku nebo šátku, ale pro dlouhé procházky to ideální není..)

Při mém třičtvrtěročním ubývání iluzí jsem zjistila, že existuje asi jedno procento lidí, kteří se vám s pomocí nabídnou sami, deset procent lidí, kteří vám ochotně pomůžou po požádání, dalších asi třicet procent, kteří pomůžou, ale je vidět, že jim to činí potíže. A zbytek, kvůli kterému téměř denně pláču bezmocí, pokud nechci zůstat sedět doma a kroužit jen kolem rybníků v Central parku. (Vše hodnoceno subjektivně - statistický úřad zatím žádnou důvěryhodnou studii nezpracoval. Počet rodičů bez iluzí sice hrozivě stoupá, ale to statistici zatím nezaznamenali.)

V čem je vlastně problém? Proč rodič s kočárkem potřebuje pomoct? Proč si nevystačí sám bez ochotných spoluobčanů?

Půjdeme pro začátek společně na metro. Výtah. Ano již bývá ve většině stanic. Je to velká výhoda a ten nám bude činit nejmenší potíže. Ale! I zde může nastat problém. Výtah je vcelku malý. Vejde se sem jeden kočár (i s dítětem), štíhlá matka + přikrčený štíhlý partner. Více ne. Tendenci svézt se s vámi i za nepřijatelných podmínek skládání končetin, kočárku i berlí, mají důchodci. Jistě, mohla bych je pustit před sebou, i když příjdou k výtahu později, ale v situaci, kdy máte navlečené miminko do zimního skafandru, ulovili jste konečně po pátém zmáčknutí výtah, váháte… A kdo je odepsaný naprosto a navždy? Rodiče s dvojčaty! Nedejbože s vícerčaty! Takové rodinky mají opravdu útrum a vzdálit se od domova pomocí MHD zřejmě není možné (alespoň mi nejsou známy okolnosti, za jakých by to šlo).

Dobře, matka s jedním dítětem se šťasně dostala dolů, k vagónům metra. Čekáme. Miminko je hodné, žádný problém. Jsme připraveny nastoupit do sektoru, vhodného především pro kočárky (i kola). U starších typů metra i u těch novějších je to většinou prostor v prvním a poslením vagónu. Ne vždy je to ale spolucestujícím jasné, protože na trase B chybí obrázek kočárku. Nastupujeme. Někteří uhýbají, jiní se tváří nechápavě, proč tam ten kočár leze.. Snažíme se nezavazet, zmáčkneme se na onom předepsaném místě, skládám alespoň část kočárku - rukojeť. V případě, že tam již nestojí minimálně další dva kočárky (což se stává velmi často), šťasně jedeme.

Na další stanici přistoupili noví spoluobčané. Cestující si většinou stoupnou nezajištěni (nepřichyceni rukou k jakékoliv části metra) velmi blízko kočárku. Možná jsem hysterická matka, ale strach, že přepadnou do kočárku při zastavování metra a svojí vahou poraní miminko tu je. Celou jízdu tedy sleduji rovnováhu dotyčného člověka. Občas se osmělím a onoho člověka požádám, zda by si mohl stoupnout dál, či se přichytit. Vysloužím si ale velmi překvapený a výsměšný pohled, občas dost nepříjemnou poznámku.

Vystupujeme. Lidé mají opět tendenci upřednostňovat svá práva. I když vidí, že budeme vystupovat taky (mírně najedu před zastavením ke dveřím, pokud to jde, a nebo slušně ohlásím výstup). Lidé se začínají neochvějně cpát před kočár, aby náhodou nepřišli o drahocenou sekundu svého času! Kdo tady má právo vystupovat první? Oni? Nebo už tak vystresovaný rodič, kterému se při zavírání dveří špatně manipuluje s kočárkem?

Vystoupily jsme. V horším případě na přestupní stanici. A zde opravdu nastává okamžik, kdy potřebujeme pomoct. Kamenné schody! Jsou na všech přestupních stanicích a ať se snažíte sebevíc, nelze je vynechat.

Žádám po zkušenostech spíše mladíka - zřejmě studenta. Věková hranice mladých mužů zhruba od patnácti do pětadvaceti let vám většinou zajistí slušnost a ochotu při pomoci s kočárkem do schodů (ať mají jakýkoliv výzor). Vyšší věk (zvláště u mužů), bůhví proč, je symbolem zatrpklosti, neochoty, sprostoty. Nejhůře se ke mně chovají muži kolem padesátky. I když slušně požádám o pomoc, dočkám se buď odmítnutí, návrhu jiného řešení (,že přece na této stanici je i ta "plošina"), někdy dokonce i očekávané pomoci, ovšem se silnými výhradami někdy i nadávkami. (Kdo zná "plošinu", ví, že půl hodina čekání na její vyzvižení vám cestování v metru právě neusnadní.)

Pláču. Volám svému muži. Pláču mu do telefonu. Mám toho akorát tak dost, jak jsou lidé zlí a egoističtí…

Pláč mi ovšem nepomůže. Čeká mě další část náročného denního programu v metru: jezdící schody! Kdo je nezažil s kočárkem - nepochopí. Ať žije adrenalin! Přesnou techniku bych zde asi popsat neuměla, ale naučit se na jezdících schodech správně nastupovat není žádná sranda. A ať nahoru či dolů, stabilita kočárku také není nikdy jistá. Proto se opravdu vždy rozklepu, pokud mě spolucestující předcházejí… posledních deset centimentrů schodů jim stačí k balancování nad kočárkem, kterému visí kola ve vzduchu…. Kristýnka je sice vždy veselá, vyhlíží a veškeré zážitky i tohoto typu se jí líbí,… ale… kdyby věděla, že někdo nedopatřením může smést kočár dolů (třeba při náhlém zastavení schodů). Někdy lidi prosím, zda by pár sekund nepočkali a zůstali stát za kočárkem.

Už na ty žádosti ale nemám sílu. Nechci si například opět vysloužit odpověď, že mám více uhnout. Rezignovala jsem. Dnes si nechám líbit téměř všechno. Situace se denně opakují, už nemůžu…