Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Ač zatím bez zkušeností s přepravou vlastního kočárku, souhlasím s Rosie. Pokud jsem kdy měla těžší nákup nebo mi nebylo dobře, jako první si toho všiml obvykle někdo "opiercingovaný", "očírovaný" či "ocvočkovaný". Nepřekvapuje mě to od doby, kdy mi bylo 11 let. Seděla jsem v nacpané čekárně veterinární ordinace, když se otevřely dveře a vešel dlouhovlasý kluk v roztrhaných džínech, na bundě všude samý spínací špendlík a cvoček, nápisy vyvedené fixami... Sjížděly ho napůl překvapené, napůl odsuzující pohledy typu: Nespletl sis dveře, hošánku? Ten "hošánek" slušně pozdravil, vyhledal volné místo, sedl si..., z náprsní kapsy u bundy vytáhl malinkaté ušmudlané kotě a začal jej hladit. Zželelo se mu opuštěného kotěte a šel s ním na prohlídku :-)
A taky už se mi stalo, že se mi v tramvaji udělalo zle na omdlení (z vedra - v té době jsem nebyla ještě těhotná) a sama od sebe mě pustila sednout starší paní - cca 75 let. Bránila jsem se, že si nemůžu sednout a nechat ji stát, ale paní mi měkce, leč důrazně řekla: S věkem to nemá nic společného. I mladému člověku se může udělat špatně nebo ho může něco bolet. Vím o tom své...
Takže - věřím tomu, že nejvíce pomáhají ti, od kterých bychom to nečekali.