Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

... to je asi tema na dlouhou debatu.

Mnohe z clanku muzu podepsat, ale az tak UUUPLNE cerne bych to nevidela...

Kdyz jsem byla tehu s druhym synem (bylo to v cervnu, 2 mesice pred porodem), taky jsem byla "neviditelna". Jela jsem se starsim klukem. Lidi se pri nastupovani hrnuli dovnitr, takze kdyz jsme nastoupili my dva (Lukasovi byli 2 roky), nikde nebylo misto. Navic jsem mela na zadech batuzek (svacinka, hracka pro kluka atd). Pan ridic proste zavrel dvere a rozjel se.

Naucila jsem se byt asertivni a pozadat, kdyz potrebuji sednout nebo pomoct s kocarkem - ale tehdy to fakt neslo. Zkuste v jedoucim autobuse s velkym brichem a dvouletym klucinou dojit k nekomu a rict si - tak jsem jenom poprosila pana, ze bych se rada oprela, jestli by me nepustil. Pustil, ale nikoho kdo sedel pres ulicku to ani netrklo... no jo...

I po tehle negativni zkusenosti si nezoufam, jak pisatelka clanku. Proc? A kdyz nikdo neni v dostahu (pri nastupovani), tak se rozhlidnu po autobuse prip. poprosim ridice - a taky to jde. A vystupovani? I kdyz vhodna "obet :-)" sedi nekkde vzadu - proste si tam dojdu a: prosim vas, pomoh by ste mi z kocarkem na pristi zastavce? proste funguje.

A to zdruzovani maminek?
Co takhle udelat prvni krok, nejen se usmivat? Klidne pozdravte...
Pristehovali jsme se na sidliste, kde jsem znala pouze mou kolegyni. Bydlime tady 4 roky a mnohe z maminek poznam od videni z piskoviste, z kramu... taky jsme se parkrat usmivaly, pozdravily... ja vim, nejde o zadne "velke" kamaradstvi - ale myslim, ze i tohle staci...