Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Já bych taky chtěla zareagovat na tu první část článku o neochotě družit se. Je to zvláštní, když jsem bydlela na sídlišti (Praha - Prosek) tak jsem se taky snadno seznamovala, všichni lidi se na mě usmívali a se spoustou maminek s kočáry jsme se alespoň zdravily, pokud už jsme spolu nekamarádily.
Pak jsme se přestěhovali (Strašnice) a tady se na mě všichni mračí. Nevím, čím to je.

Cestování MHD. To bych mohla vypravovat romány, mám dvojčata a - nezlobte se na mě - cestování s jednokočárem by mi připadalo jako procházka růžovou zahrdou. Jiná situace samozřejmě je, pokud ke kočáru máte ještě další dítě. Vemte si, že s dvojkočárem se vám tuplem pomocníci opravdu nehrnou, navíc dotyčný musí být fyzicky zdatný. Přesto si nestěžuju, jezdili jsme MHD často, naučila jsem se jezdit po eskalátoru, snažila jsem se využívat nízkopodlažních busů i za cenu velké zajížďky nebo velké časové ztráty a když už jsem potřebovala pomoci s kočárem, tak se vždycky někdo našel. Mračounů, kteří mají pocit, že zabírám místo v autobuse si nevšímám.
Teď už jezdíme bez kočáru, a taky to není sranda, když vás nikdo nepustí sednout a vy se snažíte držet nejen sebe, ale i dvě dvouleté děti..
A musím ještě napsat, že v těhotenství mě pouštěli lidé sednout už od 4. měsíce, kdy jsem měla dojem, že na mě není ještě nic vidět :-)) To mi udělalo velikou radost :-)
Ještě dodám, že jsem vybírala takový kočár, aby se s ním cestovat MHD dalo.
Prostě někdy to byly nervy, ale dá se to, člověk si zvykne a hlavně se naučí různé fígle :-)