Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Každopádně ještě horší je postoj k postiženým lidem. Každej den jezdim ráno i odpoledne s postiženym klukem do/že školy, je na něm vidět, že není ok, nemá stabilitu, padá na lidi, neudrží se v zatáčce na tyči aniž by do někoho nedrknul. Vozim ho od září a ani jednou se mi nestalo, že by ho někdo pustil sednout - ani v tramvaji, ani v metru. Já ho klidně přidržim, ale divim se, že to ještě nikoho netrklo.

Jinak s kočárama pomáhám většinou sama od sebe, s hlubokýma určitě, u sportovního se zeptám, jestli nechce dotyčná pomoc (většinou jo), u golfek je to jasný - pokud si neřekne, předpokládám, že to zvládá sama.
Jednou se mi stalo, že jsem byla na konečný, bylo tam dost lidí a mj. máma s hlubokym kočárem. Házela kyselý ksichty na všechny strany, tvářila se jak bubák a hned jak přijela tramvaj a otevřely se dveře, začla se sama cpát do tramvaje, nejdřív ona, pak kočár za madlo po schodech. Zasekla se na druhym schodu a kočár nemohla vytáhnout. Nikdo jí nepomohl a já se popravdě ani nedivim, tak otrávenýho a nepříjemnýho člověka jsem dlouho předtim ani dlouho potom neviděla... Sama bych se snad i bála, aby mě ještě za pomoc neseřvala (byla jsem o berlích, jinak bych jí asi pomohla). Chápu, že možná měla deprese, malý sebevědomí nebo tak něco, ale zároveň chápu, že to na lidi kolem zapůsobilo tak, jak to zapůsobilo.