Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Už jsem tu jednou podobné nářky četla, a již podruhé tomu moc nerozumím. Jsem také z Prahy a doma jsem s malými dětmi narozenými 20 měsíců po sobě nevydržela. Cestovaly jsme tedy MHD často a bez větších problémů. O pomoc jsem většinou sama žádala, ale nečekala jsem předem nějakou spontánní vstřícnost, tak mi to nevadilo. Vůbec jsem to celé brala jako výzvu a sport a nepřekvapovalo mě, že nastoupit s kočárem a batoletem (a zavazadly) do autobusu na liduprázdné zastávce nebude snadné, o pevných schodech v metru ani nehovoře. Myslím, že je to v tom očekávání. Když člověk nečeká, že většina lidí se třepe na pomoc mamince s kočárkem a má pochopení pro její obavy nejrůznějšího druhu (spadne mi na kočár, šmrátne svou špinavou prackou po miminu jan aby chytil svou opilou rovnováhu...), nedožene ho realita k pláči.
Seznamovat se s jinými matkami jen proto, že také tlačí kočárek, jsem moc chuti neměla, jsem spíše introvert. Přesto jsem se jednou tak zkamarádila a bohužel s osobou, která mi jak se později ukázalo vůbec neseděla a navíc jsem se jí nemohla několik let nějak bezbolestně zbavit, protože jí jsem zdá se seděla výborně. Děti pak chodily společně i do MŠ a vážně to nebyla kamarádka, ale jen "také matka", ovšem ona se jako kamarádka neustále ke mně měla. Hrůza. Je to jako dávat se do řeči s lidmi na zastávce jen proto, že také čekají... někdo to rád, je komunikativní, rozdíly v názorech a pojetí třeba výchovy mu nevadí, někdo na to nemá a raděj se nebaví vůbec.