Ahoj všichni diskutující,
pročetla jsem dost příspěvků a nedá mi to, abych se nepřidala taky se svým úhlem pohledu :-)).
Klasický hluboký kočárek + sportovní (ale takový, který člověk sám neutáhne) jsem používala asi do 1,5 roku dítěte. Mám dodnes přesně spočítané, že za celou tuto dobu jsem MHD (pouze tramvají) jela asi 6-krát. Pro mě celá tato procedura znamenala pouze stres a psychické vyčerpání. Naštěstí k doktorce na kontroly mě vozil manžel (výhoda jeho zaměstnání na směny), na velké nákupy jezdil taky on a mamka (chodila 2x týdně na návštěvu) taky přinesla, co jsem potřebovala. Manžel hlídal malého 1x měsíčně, abych já jela sama do města sehnat, co potřebuji (drogerie, kosmetika, věci pro malého, které by sám nezvládl a chtěla jsem je vybrat sama apod.). Běhání po úřadech naštěstí taky moc nebylo, něco zvládl manžel, něco jsme vyřídili autem.
Já jsem prostě nenašla tu patřičnou ODVAHU, abych se odhodlala jet korzovat s miminkem v kočárku ulicemi města. Navíc jsem se vždycky řídila podle počasí, takže na takovou "výpravu" musela být opravdu taková obloha, která nehrozila případným deštěm, sněhem či jinou kalamitou apod., abych si to ještě více nezkomplikovala. A stejně, když jsem viděla modrou jasnoskvoucí oblohu, tak jsem si jízdu do města raději rozmyslela a vyrazila s kočárkem na cca sedmi kilometrový výlet po krásném okolí (malý navíc usnul vždy jak dřevo), než abych se odhodlala jet do města (mimo jiné tohle doporučuji na shození přebytečných kil :-)). Navíc jsem si přehrávala různé katastrofické scénáře, jakože malý začne ukrutně řvát v tu nejnevhodnější dobu a co pak já s ním apod. Takže já jsem si to opravdu vždycky raději třikrát rozmyslela, než abych to absolvovala.
Přitom jsem před mateřskou pracovala přímo ve středu města a denodenně jsem procházela těmi nejrušnějšími ulicemi. Přiznám se, ze začátku mi tohle dost chybělo (ten "duch města"), ale zvykla jsem si. Halt, jak mi řekla mamka: "Chtělas mimino, tak to s ním musíš vydržet, než ho vypipleš v jakž takž samostatnou bytost." A já jsem to prostě opravdu vydržela.
Od zmiňovaného 1,5 roku dítěte nastoupil lehčí sporťáček a po něm jednoduché golfové hole, které jsem zvládala sama naprosto bravurně, takže potom nejvíc mezi 2. a 3. rokem syna jsem samozřejmě do města jezdila. Ale opět: pouze v dopoledních hodinách a ne ve špičce, a to proto, abych otravovala co nejméně. Lidé mají svých starostí dost, proč bych tam já ještě měla zbytečně zavazet s malým dítětem = toť bylo moje heslo, podle kterého jsem se řídila.
Nesetkala jsem se s nepříznivou reakcí okolí, při těch několika málo absolvování jízdy MHD s hlubokým kočárem se vždycky někdo našel, ale pro mě to bylo fakt děsně stresující. Ještě větší psychický tlak jsem cítila, když už jsem konečně byla v tramvaji a měla jsem před výstupní zastávkou shánět a oslovovat někoho vhodného, aby mi pomohl. To jsem měla pocit, že to opravdu nezvládnu. Navíc mám malou vadu řečí (trochu zadrhávám - ne moc, ale kdo není zvyklý, tak to pozná :-)), takže pro mě byl stres oslovit někoho cizího, neznámého tak, abych se v řeči nezadrhla a dotyčný pochopil, oč mi jde :-)).
Nevím, možná se mezi vámi najde maminka podobně založená jako já - prostě přirozeně nesmělá, které tohle činilo potíže. Možná, že jsem výjímkou, ale aspoň jsem přispěla jiným pohledem na problém, který zde probíráte.
Ahoj, Irena z velkoměsta Brna
Předchozí