Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Ahoj všichni! Na celém světě je to asi stejné! Já žiji v Bruselu a často jezdím hromadnou dopravou. Nejspolehlivější a nejsnadnější je samozřejmě metro, člověk většinou nepotřebuje žádnou pomoc a jezdící schody od počátku sjíždím i vyjíždím kočárkem napřed, aniž bych si tím lámala hlavu. Ale po přečtení vašich komentářů to možná zítra zkusím sjet pozadu?! Bez pomoci se naopak neobejdu ve starých tramvajích. Mají tak úzké dveře, že se jimi kočárek sotva pronese. Naštěstí jimi jezdím málokdy. Máme skoro 2-letého syna a musím říci, že až donedávna jsem si bez okolků pravidelně říkala o pomoc. Fungovalo to! Jen jednou se slečna, kterou jsem požádala, tvářila všelijak, protože kvůli mně musela vyjít po schodech na jinou stranu ulice, než chtěla. Taky jsem jednou požádala pana kontrolora, ale ten se na mě jen z vrchu podíval a naznačil, že mám počkat, i když jsem nastupovala jen já (a synáček v kočárku, samozřejmě). Hned mi ale pomohl jeho kolega. Taky se mi stalo, že jsem schválně najela zaměstnanci hromadné dopravy na patu, protože mě na poslední chvíli předběhl a stoupl si ke kabince k řidiči, zatímco jsem nastupovala do autobusu a kočárek jsem si vyzdvihovala sama. A jak se mi ulevilo!
Poslední dobou se mi už ale nikoho žádat nechce. Dříve jsem vídávala maminky, které si pomáhaly samy, tak jsem to taky zkusila a ono to není tak hrozné. Stálo mě to jen jedno nepříjemné překvapení: když si nepožádáte, nic nemáte! Lidé toho naopak využívají a ještě předbíhají. A je pravda, že lidé, kteří na to nevypadají, jsou většinou nejochotnější. Podle vzhledu se prostě soudit nemá!
Tak se mějte hezky a posílám pusinku všem prckům, kterým je to stejně všechno ukradené.