Přidat názor k článku Záchvaty vzteku

Taky jsme dlouho bojovali s naší vzteklinou. Nejhorší bylo, že měla občas sebedestruktivní tendence - mlátit se, tahat za vlásky a podobně. V tu chvíli zabíralo buď silné objetí, nebo něco, co ji překvapilo - občas VELMI hlasité „A dost“, nebo naopak velmi tiché „stačí“. Později jsem zjistila, že nejúčinnější je odejít. Jakmile ztratila publikum, uklidnila se. Sedla si na zem a chvíli ještě zkoušela, jestli mě nepřiláká nějakými obzvlášť hlasitými zvuky. Když pochopila, že nepřijdu, nechala toho a přišla za mnou. Pomazlily jsme se a povídali si. Jako starší (tak okolo tří let), když dostala svůj záchvat, poslala jsem ji do pokojíčku. Nevím, možná to není zrovna nejvhodnější, ale mně se to osvědčilo. Sebedestrukce ji úplně opustila (bez publika to není ono). Dneska když se naštve, odejde sama do pokoje. Tam se chviličku vzteká, uklidní se a přijde. Utře si oči, zahlásí „hotovo“ ;o) A zase přijde na řadu pomazlení, řekneme si, jak se máme rády a proč se vzteká a že to není k ničemu. Občas mě okolí varuje, že až se v pubertě při kázání sebere a práskne za sebou dveřmi od pokoje, mám se zlobit sama na sebe. Ale já myslím, že to přijde tak jako tak ;o)