Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Momentálně také jezdím s kočárkem. Prošla jsem si už dost dávno obdobím kdy jsem také plakala nanželovi do telefonu, jak jsou lidé v MHD, ale i na ulicích, na nás škaredí. Pořídila jsem si na druhé dítě dokonce i babyvak, staršího vzala za tlapku a cestování byla nádhera (až na to, že jsem neměla jak přebalit a byla zpocená až na zádech). Právě dneska jsme při cestě ze školky vystupovali (malá v kočárku, syn za ruku)z autobusu an nebyl nízkopodlažní a krátké končetiny synáčka plus daleko od chodníku zastavivší řidič způsobily, že jsme byli brzdou vystupování asi dvaceti dalších cestujících. Jeden velmi slušně oblečený gentelman se nabídl, že mi pomůže s kočárkem, který už jsem ale dávno měla v náručí (a dostávala trochu křeč v žebrech). Zároveň se můj malý atlet pokusil sám vystoupit, což vypadalo jako slaňování trpasličího alpinisty trochu říznutého pavoučkem. Ve fázi skoku na chodník přes půlmetrovou propast ho zachytila laskavá dáma (děkuji!!!). Tímto se mnohokrát omlouvám shora zmíněnému gentelmanovi že jsem mu asi ani pořádně neodpověděla a jen stručně a doslova v letu poděkovala. Moje křeč při vystupování se nedá omluvit. Natrénováno mám, roky praxe také a zkušenosti s cestováním, vyhýbáním se stavebním úpravám a psím hromádkám také. Asi jsem nebyla v té nejlepší kondici.

To jen pro ilustraci, že pokud se na vás náhodou "spolumaminka" neusmívá, třeba už se týden pořádně nevyspala a sotva se drží kočárku. Pokud se rodič dere do autobusu plného lidí asi spěchá k lékaři (kde už měl dávno být) a právě třikrát přebalil, dvakrát převlékl a čtyřikrát nakrmil svoji ratolest (o které si nemyslí, že všechny zajímá). A když vás prosí, o pomoc tak ji prostě opravdu potřebuje.