Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Jelikož nerada jezdím v Praze autem a se svým synem máme každé dopoledne nějakou aktivitu již asi od 1 roku tak je nutné abych se nějak do centra dostala. To co se uvádí v tom to článku mohu jen podpořit.A že vím o čem mluvím. Vždy když vyvleču sama kočár do autobusu ač ve špičce, zdá se že nikdo nevídí jak téměř 40kg kočár i s dítětem balancuje na schodech, každý se začne tvářit že jsem přivlekla choleru nebo jinou závažnou nemoc. Neochotně odstoupí v místě které je určeno po kočárky a odfrkují a koulí očima jak jim hrozně ubližuji.Při vystupování nejsilnější jedinci se hrnou ke dveřím ovšem na opačné straně autobusu a nepřijde jim to ani trapné. Takže sama vyvleču kočár z autobusu a po té co rozdýchám náběh na infarkt, kýlu a vztekem naběhlí tlak tak mi začnou naskakovat lidi na záda a děsně se diví co tam jako stojím. Vyprávět jim ,že nemůžu popadnout dech je stejně jedno. Nejhorší byl zážitek v metru, kdy jsem už vzala jen lehké golfky, tak mě jeden pán nevybíravě osočil že jsem se dotkal kolečkem jeho semišových bot a že je může vyhodit. Dělala jsem jako vždy ,že neslyším, jal se tedy stupňovat až došel k tomu že začal na mého syna pokřikovat ať drží ,,hubu" a jestli se numí chovat v metru tak ať vypadne. To už moje mírně cholerická povaha nevydržela a otázala jsem se pána jak mám tedy dojet na nákup. Jestli by jsem tedy ty děti neměli zavřít doma a nebo je prostě vůbec nemít.Pán mi odpověděl že ho nezajímá můj názor a pokud si dítě ,,upíchnu " někde na disko a neumím se o něj postarat tak že ho to nezajímá. Bohužel hned vystoupil a ani jsem mu nemohla objasnit situaci je mi 27 a na vytoužené dítě jsem po 3 potratech čekala 2 roky. Ale přeji krásné stáří a všem kteří mají podobné problémy pevné nervy.