Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Nevím jestli mám takové štěstí, ale spíš si myslím, že to je hodně i o tom jak si říkat o pomoc (nejen slovně, ale i mimicky). Souhlasila bych s těmi 10 procenty lidí, co pomůžou rádi, okamžitě, bez vyzvání, zbytek už dle mé zkušenosti (a mých kamarádek)je poněkud procentuelně jiný (myslím tím, kdo na prosbu pomůže - u mne je to zbylých 90%). Se starší dcerkou, pokud byla v kočárku, mi pouze jednou nechtěla pomoci žena ve věku cca 40 let a nakonec jelikož nebyl v autobusu nikdo jiný, tak mi s velkým sebezapřením pomohla. Je pravda, že jsem se ze začátku hodně bála odmítnutí a nebyla jsem pořádně vycvičená si říkat o pomoc (takže jsem leckteré cesty absolvovala poměrně složitě), ale postupem času jsem to myslím celkem dobře zvládla (pamatuji se jak jsem,se svou 2 měsíční starší dcerkou šla jednu stanici pěšky zpátky na Želivského, protože jsem se bála, že na naší stanici nikdo nebude a nepomůže mi s kočárkem - to že bych si mohla zavolat dovnitř do autobusu mne tenkrát ještě ani nenapadlo). S mladší dcerkou se mi za dobu našeho 10 měsíčního ježdění stalo pouze jednou, že mne odmítla cca 30-letá "fúrie" s tím že nemá čas (je pravda, že když jsme jí na schodech předbíhaly i s kočárkem s nepoměrně starší paní, která mi ochotně pomohla, bylo mi velmi hořce a na půl dne jsem měla zkaženou náladu). Jinak se mi nestalo, že by mi někdo po prosbě nepomohl a ani jsem neměla pocit, že by je to zase tak příliš obtěžovalo - vždy nakonec roztáli. Cestuji velmi často po celé Praze, samozřejmě se snažím maximálně využít nízkopodlažních autobusů, výtahů apod., ale minimálně 2x někdy až 10x do týdne musím požádat o pomoc. Je pravda, že se starší dcerkou jsem musela pilovat přístup k lidem a nebát se je oslovit, ale časem se to zlomilo (cca okolo 1/2 roku) a nyní s druhou dcerkou je to v klidu. Vždy si stoupnu k tomu vchodu do metra, kde chodí nejvíce lidí. U tramvaje a autobusu, pokud je aspoň trochu času si už tipuju dopředu lidi a oslovuji je, pokud tam není nikdo vhodný, oslovuji lidi přímo v dopravním prostředku - řekla bych, že to je nejméně problémové. Pozdravím, poprosím s úsměvem "někoho hodného" o pomoc s kočárkem (je to s podivem kolik zamračených lidí najednou na ten úsměv odpoví taky úsměvem a při zmínce o hodném člověku se můžou ochotou přetrhnout)po donesení kočárku na místo určení popřeji příjemný den a poděkuji za milou pomoc a skutečně se mi kromě výše popsaných případů nestalo, že by mne někdo odmítl, nebo že by člověk při pomoci alespoň trochu "neroztál". Pokud jedu i se starší dcerkou (to zase ale není tak časté, vzhledem k tomu, že chodí do školky je to tak maximálně 2x týdně) je to ještě o něco snažší (teda pokud mluvím o pomoci ze strany lidí, jinak cestovat s ní a ohlídat ji a kočárek je samozřejmě o dost složitější). Je to takové společenské povídavé sluníčko, které přitahuje lidi a když už dopředu glosuje "maminko, támhleten pán je určitě hodný, ten ti pomůže", tak si můžu být jistá, že pokud to milý pán/kluk/paní zaslechne, tak mi tak na 70% i pomoc sami nabídnou nebo naopak chce být hodný někdo jiný poblíž a blýsknout se před tím malým povídálkem. Cestou (obzvláště po schodech do vestibulu metra, kdy je na to čas :o))ho za to velmi hlasitě chválí a dole po mém poděkování dotyčnému pomocníkovi, mi poměrně halasně vysvětluje, že ten pán byl hodný a že takovým, lidem se musí moc poděkovat a ona to už dopředu věděla, že ten pán hodný bude. Je pravda, že to hodně udělá a pokud cestuju i se starší dcerkou je to s kočárkem pohoda a spíš lidi přitahujeme. Mé kamarádky se postupem času také propracovaly k podobnému přístupu a mám pocit, že až tak zásadní problém s pomocí s kočárkem nemáme. Na druhou stranu je pravda, že i pouhé jedno hrubé odmítnutí dokáže pořádně roztrpčit (viz paní, která evidentně neměla čas a pak se Vám směje do obličeje) a pokud se jich sejde víc najednou, dokáže člověk snadno zatrpknout. Zatím se mi to naštěstí neděje a doufám, že bude neustále při mých cestách okolo mne dost lidí, který úsměv oplatí úsměvem. A jen poznámka na konec - je pravda, že nejochotněji i mě pomáhají hrozně "drsní" mladíčci a mladí pánové věku 16-30, od kterých bych to na první pohled také ani nečekala - i když teď už spíš jo :o))