Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Ahoj maminy a taťkové,
já měla taky slušný zážitek a jen jsem zírala,jaký lidi dokážou být. Asi před 3 měsíci jsem vyrazila s kočárkem (velkým) a 13ti měsíční dcerou na sraz s mojí nevidomou kamarádkou. Byla jsem v té době podruhé těhotná a to již na začátku 9 měsíce, takže to na mě bylo značně vidět (navíc jsem nosívala takové oblečení, aby bylo bříško vidět, byla jsem na něj pyšná). Shodou okolností je moje nevidomá kamarádka také těhotná - byla tenkrát v 5 měsíci a vidět to na ní již bylo také. Rozhodly jsme se zajít si na něco dobrého do cukrárny. Tlačila jsem jednou rukou před sebou kočár a druhou jsem vedla kamarádku. Protože v cukrárně byla dost úzká ulička a navíc tam bylo hodně lidí, musely jsme se velmi obtížně protlačit k pultu, kde jsme si objednaly. Jenže uvnitř cukrárny nebylo místo na sezení, takže jsme musely jít ven do pasáže, kde bylo ostatně i více prostoru pro sezení s kočárkem. Prodavačky byly dokonce ochotné nám donést objednané koktejly, ale bohužel měly takový šrumec, že jsme si řekly, že to nějak zvládnem, jsme přece holky statečné a šikovné. Takže kamarádka si dala slepeckou hůl do podpaží (upozorňuji, že však byla dostatečně vidět), vzala dorty na talířku do jedné ruky, druhou rukou se zahákla za můj loket a já tlačila kočár před sebou jednou rukou, druhou jsem naznačovala cestu držící se kamarádce a razila cestu zpátky ke dveřím s tím, že až kamarádku s dorty a kočárkem usadím, dojdu pro nápoje. Ulička byla hodně úzká, bylo tam spousta lidí, tak jsme měly co dělat, abychom s tím kočárem vůbec prošly, Nakonec jsme po asi třech nekonečných metrech dorazily ke dveřím, u kterých stála (ve frontě) starší, cca 60ti letá paní. Velmi slušně a s úsměvem jsem jí poprosila, jestli by nám otevřela a podržela dveře, abychom mohly všichni společně projít (kamarádku jsem musela při průchodu úzkými dveřmi nasměrovat i s dorty za mnou do zástupu, takže jsem měla k dispozici jen jednu ruku, kterou jsem tlačila kočárek). Dostalo se mi však velmi rychlé a ostré odpovědi "Otevřete si sami!" Paní se na nás navíc podívala tak zle, jako kdybychom byly otravný hmyz, který žádá bůh ví co. V tu chvíli mi spadla brada a zmohla jsem se na pouhé "Prosím?!" Nevěděla jsem, jestli to paní myslí vážně - vždyť jsem po ní nechtěla nic zásadního, jen aby nám - dvou těhotným maminám, jedné navíc s kočárkem a druhé nevidomé - otevřela dveře. Naštěstí nám jiná paní ve stejném věku dveře okamžitě přiskočila otevřít a ještě nám pomohla donést nápoje ke stolu. To jen, jak jsou lidé rozdílní a někomu je na obtíž pomoci někomou i s obyčejnými věcmi. Naštěstí toto vše beru s humorem a hlavu si z toho nedělám. Jen jsem zvědavá, jak to bude "jenom" s kočárkem dělat ta moje nevidomá kamarádka...