Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Ahoj VeroK,

jasně, v pohodě :-)). Nepřipadám ti divná já, že jsem neměla pocity hrdosti a pýchy na své mateřství? Ať vzpomínám jak chci, tak ty pocity ne a ne vydolovat :-)) - já jsem je fakt neměla a nemám ani teď, i když bych se teoreticky mohla synkem "chlubit" (jako předškolák plynně čte apod.) - ale to je vedlejší.

Víš, já jsem byla zejména z toho mimina tak vyšokovaná a tak šíleně přestarostlivá, abych "dělala všechno dobře", aby mu nebyla zima, aby neměl hlad (to jsem se absolutně nenaučila rozpoznat - podle mě křičel furt stejně), že jsem neměla myšlenky zabývat se tím, že jsem pyšná na své dítě.

Já jsem hlavně každý den děkovala "vyšší moci", že mi nadělil zdravé dítě, což je - myslím - daleko lepší než courat s kočárkem šalinama.

Je samozřejmé, že pokud maminka nemá možnost vyřídit lékaře nebo úřady jinak než MHD, tak jezdí MHD. Já jsem naopak takový typ, který se spíše maminkám s kočárkem nabízí ku pomoci - a několikrát jsem již byla odmítnuta!! No, já jsem byla vždy vděčná za to, že úřady vyřídil manžel, že k lékaři mě svezl autem (já nemám řidičák) a že 1x měsíčně malého hlídal, abych mohla sama do města nakoupit, co potřebuju nebo co jsem chtěla vybrat sama (už jsem o tom psala v příspěvku "Ve znamení stresu"). Pro mě prostě cesta MHD byla vždy stres a psychické vyčerpání. S odmítavou reakcí jsem se nesetkala - ta chyba je někde ve mě a plně jsem si jí vědoma. Navíc trochu zadrhávám, takže pro mě byl šílený problém někoho oslovit tak, aby dotyčný porozuměl, co vlastně chci :-)). Máš nějakou radu, jak by cestování MHD měly řešit maminky s tímto mým problémem? Já jsem na nic nepřišla a přežila jsem to taky bez courání šalinama.

Petra napsala, že "jedno dítě je nic". No uznávám, že taky nevím, kde na tohle přišla. Je fakt, že poslední dobou strašně toužím po druhém dítěti a tak hltám různé zkušenosti od maminek více dětí, jak vše zvládají, protože si myslím, že péče o jedno dítě a o více dětí asi je fakt rozdíl. Navíc když si vzpomenu, s jakou šílenou odpovědností a stastlivostí jsem přistupovala k synovi. Utěšuju se, že jedno dítě jsem už vypiplala, tak už snad budu mít nějaké zkušenosti a už vím, co od toho čekat. Synek už je také samostatný, od září půjde do školy. No, ale na ty idylické několikakilometrové výlety s miminkem v kočárku, když jsem nikam nespěchala, asi budu jenom vzpomínat! Přece jenom - starší bude muset do školy, ze školy, doma psát úlohy atd. Tak, aspoň trochu vidíš, o čem uvažuju zase já. Každopádně si myslím, že mít jedno dítě a dvě je opravdu rozdíl.

Píšeš, že "být matkou je něco nádherného a jedinečného". S tím souhlasím. ALE: těmhle pocitům se na stránkách Rodiny raději trochu vyhýbám. Před několika měsíci jsem tady zase pěla já ódy na "nádherné a jedinečné pocity, když je žena těhotná" (takové pocity jsem totiž vážně prožívala já), a dostala jsem s prominutím tak "přes hubu" a tolik holek mi tady oponovalo a psalo, že mělo šíleně těhotenství, že blilo, nemohlo se otočit v posteli, že prostě těhotenství je jeden děs apod., že krásné a jedinečné pocity už tady raději neprezentuji ....

Omlouvám se za dlouhý příspěvek, patřím k těm, které neumějí psát krátké :-))); snad jsem to trochu vysvětlila.

Pěkný den, Irena