Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Ahojky. Jsem "ráda", že někdo zná podmínky v Plzni. Každý týden jsem celý loňský rok až do porodu v září jezdila přes celou Plzeň na cvičení do Hobita. Snad každou druhou cestu jsem si říkala, že to vzdám. Je na mě už z dálky bohužel vidět, že jsem přecitlivělý typ, na který se dobře řve. Babičky, které se dohadují o sedadlo, či vám vrazí loket do břicha jen proto, že si chcete dovolit na dané zastávce vystoupit a ony stojí ve dveřích narvané tramvaje znám víc než dobře. Stalo se i to, že řidič tramvaje se mě šel zeptat, zda už nerodím. To poté, co jsem dostala další zásah a vypadla z tramvaje na kolena a zůstala zhroucená na chodníku bolestí. Vše naštěstí dobře dopadlo a syn se narodil až za dva měsíce.
Znám to i z druhé strany. Ne, že bych nebyla kdykoliv ochotna pomoci, ale dávám přednost snaze o samostatnost. Vždy jedu do města nízkopodlažním busem, když náhodou nemohu/nechci jet autem - raději o h dřív, než se doprošovat. To samé - raději půjdu půlku města pěšky mezi domečky oklikou, než jet 2 stanice tramvají. Je mi to milejší. Chápu a vím, že ne vždy se to dá. Ale prostě se snažím. Někdy dodržuju tato "svá" pravidla víc, než je zdrávo a sama tím ubližuju sobě, když i tak je to pro okolí málo a já to neumím přijmout jako fakt. Nepovažuju se za ufňukanou maminu, která chce obdiv za to, že zvládla porodit dítě, jen bych si přála, aby mě občas okolí bralo jako sobě rovného a nikoliv jako něco, co jim někdo za trest poslal do cesty.