Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Tak tohle znám. Dávám přednost snaze o samostatnost. Vždy jedu do města nízkopodlažním busem - zjišťuji si spoje dopředu (taky mám nervy i víc dní předem), když náhodou nemohu/nechci jet autem - raději u o hodinu dřív, než se doprošovat. To samé - raději půjdu půlku města pěšky mezi domečky oklikou, než jet 2 stanice tramvají. Je mi to milejší. Chápu a vím, že ne vždy se to dá. Ale prostě se snažím. Někdy dodržuju tato "svá" pravidla víc, než je zdrávo a sama tím ubližuju sobě, když i tak je to pro okolí málo a já to neumím přijmout jako fakt. Nepovažuju se za ufňukanou maminu, která chce obdiv za to, že zvládla porodit dítě, jen bych si přála, aby mě občas okolí bralo jako sobě rovného a nikoliv jako něco, co jim někdo za trest poslal do cesty. Když už jim někde překážím, není to z mé hlavy, nýbrž díky tomu, že architekt dané oblasti prostě zapoměl na to, že někdo jako jsou rodiče s kočárky vůbec existují. O pomoc jsem ještě nežádala. když vím, že by mohl být problém, jedu s mamkou či kamarádkou. Prostě za každou cenu samostatná. Bojím se chvíle, až budu muset vyrazit úplně sama někam, kam takhle nedojdu. zatím to šlo, ale uvidíme. Hlavní je, že moje sluníčko je spokojené a prospívá a zbytek světa - učím se ho nechávat přede dveřmi našeho domova!!!!!!!!!!