Přidat názor k článku Rodič s kočárkem - má právo na život?

Autorka článku mi přijde trochu přecitlivělá. Kouká z ní jakési zklamámí z toho, že věci nejsou jak si představovala. Zřejmě si, jako většina z nás, myslela, že její mateřství bude okolím přijímáno jako něco zvláštního, že ji okolí zahrne pozorností, sympatiemi, pomocí atd. A ono nic.
No, taky mě ještě nedávno štvalo, když jsem pár dní před porodem balancovala na tyči veřejného dopravního prostředku a nikdo nejevil sebemenší snahu mi nabídnout místo. Napřed jsem si říkala, že si třeba myslí, že jsem jen tlustá, ale jak se bříško stávalo nepřehlédnutelným a jednoznačně těhotenským, vadilo mi to dost. Ke konci jsem se ale už fakt naštvala a lidi zvedala sama. Začla jsem totiž mít potíže a hrozilo že porodím dřív, tak jsem se vždy rozhlédla, vytipovala si někoho mladého, zdatného, který nevypadal že mu je zle a prostě poprosila jestli by mě nepustil sednout. Nikdo neodmítl, jen jednou , když jsem tak "vyštvala" mladého kluka kolem 12-14 let jsem si po nějaké době všimla, že má na noze chodící sádru, a bylo mě trapně. No ale pak jsem si řekla to,že mi na mou prosbu zda by mě nepustil sednout mohl říct, že ho bolí noha, že to je jeho problém, jestli to neudělal.

Ono to je totiž tak, že každý ví, co pálí jeho, ale ne co druhé. Myslím si, že lidi nejsou v podstatě zlí, ale že si spoustu věcí neuvědomují, pokud to sami neprožívají. Například mladí lidé netuší, že i ne zcela staří lidé, ale třeba ženy kolem 50 (na ty se tu hodně nasazovalo) můžou být skutečně unavení a necítit se dobře a stání je pro ně náročné stejně jako pro těhotnou.Možná i víc - jsou starší a obvykle s koly navíc a bez kondice. Pár jich takových znám - v práci makají jak šrouby, protože ztratit místo v tomto věku je sebevražda, doma domácnost s chlapy co vyrostli v dělení na mužské a ženské práce,takže doma nehnou prstem, nemoci se postupně objevují, děti sice odrostly ale buď se nechají doma obskakovat nebo považujou za samozřejmou pomoc s vnoučaty, a jejich staří rodiče se právě dostávají do věku kdy se často už bez pravidelné denní náročné péče neobejdou. Do toho klimakterium, tedy fyzické i psychické stavy které si s nezadají s hormonálními změnami v těhotenství, a každodenní pohled do zrcadla ukazující že mládí je pryč a do důchodu daleko...

Tohle píšu jen proto, abych ukázala, že téměř všichni lidi mají nějaké své starosti, myslí na to, co oni prožívají, a je zbytečné chtít se považovat za pupek světa a čekat že ostatní budou svou pozornost věnovat vám. Nebudou. Nemyslí to ve zlém, ale hodně lidí třeba vůbec nenapadne, že potřebujete s kočárkem pomoct, nebo že manévrovat s kočárkem na jezdících schodech nebo vystoupit z autobusu je tak náročné.
Pokud někdo chce pomoc, musí si o ni říct. Navíc na kladnou odpověď nemáte automaticky nárok, nikdo vám pomáhat nemusí, takže věty jako "nebudu se doprošovat když se nenabídnou sami" nebo "vymlouvají se, že je něco bolí" zní fakt jako ukřivděné fňukání.

Autorka by měla víc počítat s realitou - někteří lidé mi nepomohou, některé maminky se nechtějí kamarádit, a je na mě jak si to udělám.
Pro útěchu jen to, že doba chození s kočárkem je relativně krátká, tak dva až tři roky, a budete řešit zase jiné problémy:-) Třeba ty, jak jsou mladí nevychovaní že vás nepustí sednout:-)))

A lidi, kurňa, buďte na ty těhulky a mladé maminky hodnější!!!! A pokud vás někdo naštvem, nestresujte se víc než je nutné, většinou to fakt není nic proti vám! A když jo, tak přece mu tu radost neuděláte, že vás to odrovná! No ne?!!!!!