Já si myslím, že možná by tě psycholog uklidnil v tom, že sice ano, děti to dělávají, ale kvůli tomu ty nejsi neschopná matka. Pamatuju si na svoje vlastní období bezradnosti, když bylo mladší dceři kolem 18 měsíců. Mohla jsem se stavět na hlavu a jí to bylo jedno, spadla z výšky a šla tam lézt znovu, venku utíkala tak, že se mi několikrát zdárně ztratila a pořád znova a znova se dostávala do nebezpečných situací - a bylo jí to jedno, nebyla z těch, kdo se poučí, když se jednou spálí.
Tehdy mi pomohlo, když jsem napsala tady na rodině psycholožce dr. Špaňhelové do poradny, vlastně mi odpověděla jen pár elementárních věcí, ale v tu chvíli, kdy jsem si už nebyla jistá vůbec ničím, mi to udělalo dobře.
A trvalo to několik měsíců, holka začala brát víc rozumu, já to přežila a ono se to začalo zlepšovat. Dneska už na to vzpomínám s úsměvem a chechtám se u jejích lumpáren.
Předchozí