Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Lidé v akci

Markéto,
zaujalo mě, že ty jsi si ve třiadvaceti těžko zvykala na život ve dvou... mě bylo třicet a mému muži pětatřicet (já byla v té době více méně sama asi tři roky, můj muž sedm) - a zatěžko nám to nepřišlo. Naopak. Myslím, že právě proto, že jsme žili sami, dokázali se o sebe postarat, a zvládli to bez "věšení se někomu na krk", tak pro nás soužití byla příjemná změna. Samozřejmě, změnili jsme spoustu věcí - ve dvou jinak fungují finance, domácí práce, volný čas - ale nemám pocit, že by to bylo něco bolestného, nebo že bych se kvůli svému muži vzdávala něčeho cenného. PRostě v singlu nám bylo fajn, dohromady je nám lépe.
A k tomu plánovaní - když jsem plánovala věci jako třeba pronájem chaty pro patnáct lidí, tak jsem chatu zamluvila (to se stejně musí dělat pár měsíců dopředu), napsala třiceti lidem pozvánku, přijelo jich dvacet. Nikdy nemají čas úplně všichni a vždycky do toho někomu něco vleze na poslední chvíli (a vždycky se najde někdo, kdo se rozhodne přijet na poslední chvíli), ale to přeci nevadí - ti co nepřijeli teďka, přijedou příště a naopak. A do chaty s tekoucí vodou a elektrikou může i rodina s mimčem.
Zkus to tak s tou tvojí kamarádkou, co má volno až v lednu - prostě jí pozvi, a je to na ní, čemu dá kdy přednost.