Docela mě překvapuje, jakou v příspěvcích čtu shodu s autorkou článku. Ne že by se mi článek nelíbil, než jsem si pročetla příspěvky, považovala jsem ho prostě za jeden z mnoha možných názorů, respektive zkušeností. Z přidružené debaty mi ale vychází téměř jednohlasý pláč nad chladnoucími ložnicemi. Mám skoro tříměsíčního syna, rodil se kleštěmi, takže jsem byla poměrně dost šitá, přesto s manželem už přes měsíc sexujem tak jako před mým otěhotněním. Navíc, co jsem opravdu nečekala, dosahuji mnohem snáz a častěji orgasmu než dřív. A i když jsem zpočátku pro bolest hráze nebyla schopná a ochotná věnovat se penetračním technikám, mimořádně mě těšilo se k manželovi alespoň přitulit a mazlit se. Miminko má postýlku hned vedle našeho manželského lože, pravda občas na něj během milování taky mrknu, ale tuto starost beru jako sice novou, ale už celkem běžnou součást mého života. Nepřipadá mi jako svatokrádež když mi manžel hladí prsa, v obzvlášť intimních chvílích mi je dokonce příjemné nechat ho sát. Čistě pragmaticky uvažuji takto, pokaždé se potom sprchuji takže miminku to neublíží a našemu manželskému sexuálnímu vztahu to dodalo nový, řekla bych posilující rozměr. Nakonec i jistá dočasnost této možnosti má svůj erotizující náboj. Asi ze všeho nejvíc se mi líbí, když kojím a můj muž mě zezadu objímá nebo hladí ve vlasech. Mám tak skutečně intenzivní pocit, že mi tři jsme rodina.
Předchozí