Přidat názor k článku Jak jsem rodila před 17 lety…

Tedy, tohle když čtu, tak mi běhá mráz po zádech. Je mi Vás Iveto moc líto, že jste si musela tohle zažít (dožral mě nejen popis porodu, ale i chování Vašeho prvního muže - to byl ale všivák!) a velice bych Vám přála, abyste se vytouženého miminka dočkala a užila si pohodové těhotenství a porod.

Přece jen, když má člověk zázemí a podporu rodiny, i ty těhotenské nevolnosti a jiné problémy se snášejí líp a pak jsou i vděčným námětem rodinného vzpomínání: často a rádi si připomínáme moje tzv. "ranní" nevolnosti, které eskalovaly zejména po šesté večer, kdy jsem trávila spousty času s hlavou ponořenou do záchodové mísy, vzpomínáme na to, jak jsem byla schopná proležet celý víkend v posteli a jíst jen kyselé zelí nebo naložené okurky a zapíjet to lákem, jak jsem otevřela ledničku a nestihla doběhnout na záchod ...atd.

Ale zpět - i některé další příspěvky mi vyrazily dech - je naprosto neuvěřitelné, co si někde zdravotnický personál dovolí. Je proto samozřejmé, že by si člověk měl stěžovat na vyšších místech. Jenže i já jsem se zaklínala, že jen co vylezu z nemocničního pokoje šestinedělek a konečně budeme i s malou doma v pečující náruči rodiny, sepíšu hodně dlouhou, údernou a detailní stížnost. Jenže - popisujte řediteli nemocnice nebo bůhvíkomu otrávené ksichty, když požádáte o pomoc při kojení, popisujte jak vám nerudná sestra div neurve bradavky a neukroutí nedonošenému dítěti hlavu, když se mu snaží tu vaši pitomou bradavku narvat do pusy, jak vám uprostřed noci nad hlady řvoucím drobkem odsekne, že jí nic jiného nedá, dokud ze sebe něco nevymáčknete, jak na vás piští, že ji bolí záda a ona nad vámi nebude stát do rána, když to dítě nechce nebo neumí sát, jak vám na příšerné bolesti hlavy a páteře nedají ani panadol, protože vám dávají sežrat, že jste otravovala s epidurálem, tak si teď s těmi bolestmi dělejte, co umíte, jak k vám po x dnech, kdy prosíte o to, ať s těmi bolestmi něco dělají, zavolají neurologa, který se zhrozí, takže od teď se nesmíte ani ohnout nad postýlku, (přitom do té doby jste týden kmitala jako fretka), jak vás odmítnou pustit domů - neměla jste si furt stěžovat, že vás bolí hlava atd., atd..... Nakonec jsem se taky vykašlala na všechny stížnosti - jednak na sepisování nebyl v tom poporodním sžívání se s miminkem čas, jednak jsem chtěla zapomenout a těšit se z Kačky a taky to všechno docela rychle odeznělo. Pravda, to že jsem se nerozkojila mě dodnes mrzí, to že má malá neurologické problémy je fakt - ale dokazujte zpětně doktorovi, že Vám PA neměly 10 hodin vyprávět, jak má dítě mizerný monitor a že mohl toho císaře udělat mnohem rychleji - prostě je toho moc, co bych si dneska přála vrátit, je toho moc, o čem si říkám, že jsem na to měla zareagovat jinak. Ale když člověk poprvé rodí, je prostě odkázaný na informace zvenčí, na nemocniční personál, a věří tomu, že lidi kolem dělají to nejlepší, co umí, aby pomohli Vám i dítěti - věří tomu, protože ještě nemá tu nesdělitelnou zkušenost z porodu za sebou a má co dělat, aby to všechno nějak přežil. Pravda ale je, že když si nebudeme stěžovat, když je necháme, aby jim to prošlo, tak se o spoustě výše zmíněných nechutností nadřízení těch "povedených" sester a PA nedozví a tyhle čarodějnice budou vládnout porodnicemi dál. Ale možná, že i když se o tom dozvědí, nic podstatného se nestane - všichni přece slýcháme jen to, jaký je zdravotnického personálu nedostatek a jak málo všichni berou. Od té doby, co jsem porodila, se těmto argumentům trpce směju a v duchu si představuju, jak bych vybranýcm jedincům snížila plat nejmín o půlku nebo je nejradši vykopla ze zdravotnictví vůbec.