"Tenkrát" nic moc informací nikde nebylo, takže to, co jsem se dověděla v poradně, byl pro mně vlastně jediný zdroj .
. . taky by se to tak dalo nazvat. . Asi před měsícem jsem takřka náhodou narazila na vaše stránky plné miminek, maminek a šťastných tatínků u porodu, a tak bych taky ráda přispěla svojí troškou do mlýna. Nevím, kam svůj příběh zařadit, protože v něm nic až tak moc optimistického není. Prostě jen jak to bylo tenkrát. Ještě bych možná ráda dodala, že na vaše stránky mně možná nepřivedla až tak náhoda, jako marná snaha o miminko, která je s přibývajícími roky čím dál víc depresivnější. A tak jsem si pro inspirace hledala články na podobné téma a narazila na ty vaše a díky nim jsem se dověděla, že v porodnicích už to naštěstí chodí docela jinak. Snad. . Takže když jsem skoro před 18ti lety otěhotněla-myslím, že jsme se o to nijak nesnažili, ale já mám pocit, že jsem snad od první chvíle tušila, že jsem těhotná. "Tenkrát" nic moc informací nikde nebylo, takže to, co jsem se dověděla v poradně, byl pro mně vlastně jediný zdroj . První 3 měsíce mi bylo pekelně špatně, ale to se muselo vydržet. Nevím, možná na to nic není ani teď. Podpora manžela nic moc, miminko nechtěl a podle toho se taky choval, párkrát jsem skončila "nucenou"procházkou po nočním Brně.
Ale jelikož už byl listopad a pěkná zima, tak se ve mně i za to malý uvnitř něco vzepřelo a já tenkrát (asi pěkná Ťunťa) si dost hlasitě a svérázně vydobyla vstup do bytu a už jsem se nikdy nenechala vyhodit. No tuhle kapitolu radši přeskočím. Když opomenu strohé prohlášení doktorky u prohlídky, že na porod jsem moc úzká, za pár měsíců na ultrazvuku, kde jsem si před tím vyseděla spolu s dalšími nastávajícími maminkami pár hodin v ponuré studené čekárně, že se dítě nevyvíjí jak by mělo, že je moc malé, a na konci 6 měsíce, se paní doktorce něco nezdálo, tak mně poslala hopem do nemocnice na příjem, aniž by mi nějak vysvětlovala o co jde, ale jelikož mně nechala jet městskou dopravou, tak jsem do nemocnice dorazila až odpoledne a protože byl pátek, a doktor už šel domů, tak mi řekli, že to nic není, dali do mě kroužek, napsali nějaký prášky a přikázali jenom ležet a poslali mě domů - opět městskou dopravou. No ležení jsem dodržovala pilně, jelikož jsem po těch prášcích, co mi napsali, pomalu netrefila ani na záchod. Rodit jsem měla 5. srpna, ale podle rad zkušenějších kolegyň z práce, jsem usoudila, že budu ráda, že to bude tak do 20. srpna, zvlášť když je to poprvé. . .
Poslední 2 měsíce jsem strávila u rodičů v Jižních Čechách. Manžel si totiž domluvil brigádu u Vranova na celé prázdniny a já se bála být sama doma. Dokonce mi velkoryse nabídl, že tam můžu jet s ním a až to na mně přijde - tak přece můžu sednout do auta a odjet do nemocnice - nevím jak je od Vranova vzdálené Znojmo, ale nějak se mi to nezdálo, přestože jsem jako prvorodička pořádně nevěděla, co můžu čekat. No každopádně jsem dala přednost rodičům, tam jsem se cítila jak v bavlnce, maminka mi nosila jídlo až pod nos, a já konečně začala trochu přibírat. Nevím proč, tak pokud jsem ležela doma, tak se váha moc nehýbala, a navíc jsem v těch prvních 3 měsících vyzvracela postupně asi 8 kilo, tak bylo co vyrovnávat. Bylo to docela horký léto a já se už nemohla dočkat až přestanu funět a miminko si povozím v připraveným kočárku. Sestřička, která se přišla podívat, jak máme pro miminko všechno přichystané , se podivila připraveným růžovým peřinkám - já od začátku věděla, že mám v bříšku Terezku. Nevím jestli se už tenkrát říkalo co to bude, ale nepamatuju se, že by se mě někdo ptal, tak asi ne. 4. srpna jsme si s mamkou upekly plech makových šátečků - půlku jsem ho zlikvidovala ještě teplých. Taky mi ty buchty pak daly co zabrat. Bolelo mě břicho, jak jsem se přejedla, v posteli jsem se kroutila jak žížala a nevěděla jsem, jak si mám lehnout. . Trochu mě napadlo, že bych už mohla rodit, ale to se mi nezdálo, to bude těma buchtami - a navíc - zkušený holky říkaly, že mám počítat minimálně 14 dní navíc. .
Mamka vedla mne už spala, i když mi pak říkala, že jsem jí budila, jak jsem se pořád převracela sem a tam - bylo navíc hrozný horko. Ve 2 v noci jsem si šla vyprázdnit močový měchýř, ale najednou ze mně vychrstlo něco. . no ted už vím co, že jo.. Mně vážně tenkrát nikdo nevysvětlil, jak to bude. .Jinak mi nebylo nic, ale věděla jsem, že miminko plave v plodové vodě, a když teď odtekla, tak tam přece nemůže zůstat tak nasucho. . Vyburcovala jsem mamku, řekla jí co se stalo, ta zase vzbudila taťku a jelo se do 25 km vzdálené porodnice. Po cestě mi začaly nefalšované stahy, v jakých intervalech to nevím, ale myslím, že to šlo docela rychle. Vždycky jsem na taťku poulila oči, aby na mně teď nemluvil, a pak když to přešlo, tak jsem si s ním chvíli povídala, a pak zase poulila oči. .
V porodnici mně předal v půl 5, dodnes ho vidím, jak tam tak stojí, bylo mi ho líto, nikdo mu neřekl ani nashledanou a přivřeli mu dveře před nosem. Na příjmu mě nejdřív sestra setřela, co že tam dělám, když patřím do Brna, no kdyby se to stalo v Praze, tak mne šupem pošlou pryč. (takže můžu být ráda, že nemám rodiče v Praze). A navíc - když to není vůbec akutní. . Řekla jsem jí, že mi asi odtekla voda, a ona, že to mi teda neodtekla, že to byla maximálně jen zátka - o tom jsem nikdy před tím neslyšela - od koho taky. Jelikož mi pak už žádná voda neodtekla, tak si myslím, že pravdu neměla, ledaže bych byla těhotná bez plodové vody. Matně si pamatuju, že se mnou vypisovala dlouhý formulář, já se u toho kroutila na židli a ona se tvářila jako že takovou otravu tam už dlouho neměli. A to musím předběhnout: za celou dobu, ani pak na porodním sále, jsem ani nepípla. Pak mně nahnala do sprchy, když jsem jí řekla , že jsem se sprchovala doma, hned po té odteklé vodě, tak dělala , že mne neslyší.
Pak samozřejmě povinný klystýr, na který mne ani neupozornila ani mi pak neřekla, co mám dělat dál, jen mi vynadala, když mně viděla sedět na záchodě, že takhle to nemá cenu, že jsem to měla vydržet dýl - to mi ale neřekla. Pak mně zavedla na hekárnu a nechala mne tam. Byly tam ještě 2 paní a já jim hrozně záviděla , protože spaly a evidentně žádné kontrakce neměly. Já jsem se snažila ležet, jak mi sestra přikázala, ale nedalo se to vydržet , tak jsem pochodovala kolem postele, a pak jsem si vybudovala systém a zkoušela jsem podél zdi zdolat delší trasy - až na porodní sál a zpátky - vycházelo mi to přesně na stah a pak klid, a mně to líp utíkalo. Nicméně , když mně přišla sestra zkontrolovat , tak mně opět seřvala a nahnala do postele, což dneska nechápu - zvlášť když jsem si přečetla všechny ty články se zkušenostmi maminek, které rodily modernějšími způsoby. Postupovalo to docela rychle, a tak povolali doktora a šlo se na sál. Tam jsem si v leže s připoutanýma nohama vyslechla, že jsem zas jedna z těch co drželi dietu-bavili se přede mnou o mně jako bych tam nebyla a když jsem se snažila ohradit, že jsem žádnou dietu nedržela a naopak jsem měla potíže přibrat (ze svých váhových přírůstků za poslední 2 měsíce pobytu u rodičů jsem měla velkou radost) nebrali mne na vědomí. Pak následovaly povely, netlačit, tlačit… Co si hlavně pamatuji - byly pohledy dvou sester, něco ve smyslu: proboha tý to trvá, a asi za půl hodiny se k nim přidala dětská sestra, která se tvářila podobně. Měla jsem hrozné výčitky, že je zdržuju, nevěděla jsem, jak dlouho to má trvat a podle jejich reakcí a vzájemných pošklebků jsem měla pocit, že je zdržuju už moc dlouho. Jedna z nic byla hubená, typická stará panna, aspoň tehdy mi tak připadala, a ta druhá měla jistě dobře přes metrák a zrovna ta se rozhodla, že Terezce pomůže a začala se mi vší silou válet po břiše, což byl vlastně nejhorší zážitek z celého porodu, protože jsem měla pocit, že mi přeláme žebra a přes tu bolest jsem nevěděla kdy mám tlačit a kdy ne, jenom jsem se instinktivně bránila protitlakem proti té hoře sádla.
No a pak už se Terezka konečně narodila, musím dodat, že bylo 7. 30, a když vezmu , že mne přijali ve 4.30, tak jsem je tam zas tak dlouho neotravovala. Byla jsem tak zmožená, že mi v tu chvíli bylo celkem jedno, co se mi narodilo, žádný položení na břicho se samozřejmě nekonalo, malou mi ukázali, až když byla umytá a zabalená v zavinovačce. Tenkrát mi to nepřipadalo nijak divný, ale teď už vím a je mi líto o co všechno jsem byla ošizená. No snad příště, jestli pánbůh dá, zatím se mu moc nechce. . Ještě bych chtěla dodat, že Terezka byla naprosto v pořádku, po všech stránkách. Dokonce měla stejnou váhu a míru jako já 21 let před ní. Takže žádný zaostalý miminko, který se zastavilo v růstu, jak mne strašili na ultrazvuku, ani problematický porod, jak mi prorokovala gynekoložka. A jsem šťastná, že na Terezce - dnes už 17ti leté slečně, nezanechalo to "vlídné"zacházení žádné psychické následky.
A hlavně doufám, že se brzy dožiju nějakého toho miminka do bříška a pak krásného pohodového porodu, jak popisují maminky v příbězích v Rodině.
PS. Manžela už jsem vyměnila za lepší exemplář, tak mi držte palečky.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.