Re: konec zlym casum

Ahoj Ivko,děkuji za to,že ses ozvala.Předevčírem jsem neměla moc času na delší odpovědi.Ono toho bylo mnohem víc,ale u prvního porodu se člověk tak moc těší na to maličké,že je schopen neslyšet spoustu věcí a když už ano,tak to máš zafixovaný v mozku snad napořád,já jsem si říkala,že největší štěstí je ten malý drobeček,pro který si tam vlastně jdeš.Ted jsem si zpětně vybavila,že když už jsem byla ve fázi tlačení na koze,tak tam stála nějaká uklízečka a koukala se na muj porod jen tak,jako na nějaký představení,no a doktor,o něm ani nemluvím,protože to byl čerstvý absolvent a tvářil se jako by snědl všechnu moudrost světa.Když se konečně uráčil dobelhat z přerušeného obědu,byl schopen mi akorát hupsnout na břicho a při šití dělat opičky.o tom už jsem se zminila.Všechnu práci odvedly porodní asistentky.Jak mi v tu chvili pomohlo třeba obetření vyschlých rtů nebo pohlazení.Ted trochu odbočím.Ke svým dvěma porodum se mi nepodařilo přesvědčit bývalého muže,aby tam šel.Tak jsem si to vynahradila ted potřetí a bylo to bezva.Sice jen seděl a byl malem na mrtvici,ale ta samotná přítomnost,to mi děsně pomáhalo.měli jsme pronajatý porodní pokoj a v podstatě jsme tam byli uplně sami.Občas mě přišli zkontrolovat.Ovšem legrace začala v okamžiku,když už jsem ležela na koze a začala jsem tlačit a říkám příteli at už jde pro doktorku,že už tlačím,on pořád nic.Ríkam mu to podruhé,potřetí už zařvu.Chudák,byl zařezanej jak pařez.Ale pro mě to byl překrásný pocit,který si člověk uchová nadosmrti.Tak jo Ivko,měj se krásně a papa Ivet