brýle...

Tvoje PA vůbec nebyla mimo o). Já u porodu (tedy u samotného tlačení) naopak brýle sundala. Připadaly mi v tu chvíli úplně na nic a jen mě zbytečně znervózňovaly a překážely. Ale za to v tu chvíli brýle nemohly, v ten moment mě rušilo i to, když se mě manžel snažil držel za ruku, prostě jsem se potřebovala absolutně soustředit na vlastní tělo, kontrakce a tlačení.
U nás zas bylo pro personál úsměvné, když mi během šití dětská sestra přinesla malou, vlídně mi ji nabízela ať se na ni podívám, já tupě ležela a nic. Jak jsem byla totálně vyčerpaná, tak mi úplně stačilo ujištění, že je berunka zdravá a v pořádku, zvednout hlavu a podívat se jsem neměla energii (byla jsem z hormonů a samotného porodu úplně zblblá, otupělá). Sestra zas vlídně nabízí malou k podívání a já rezignovaně hlásím, že ji stejně nevidím, nemám brýle o)).