Přidat názor k článku Středočeské mimikry na Jižní Moravě

Buď ráda, že ti nabídli knedlu, u nás doma (také na Slovácku-Dolňácku) bys dostala šišu, a přitom to je krásný nadýchaný knedlík. Co dědina, to vlastní slovník. Českým "zrazkom" jak bych doma řekla, rovněž vydávaným za knedlík, jsem se vždy podivovala, že se to hospodyně nestydí dát na stůl, ale zde se tak vaří a mají je takové rádi.

Mimochodem můj tatínek, když jel domů do západních Čech, nikdy nejel "do Čech", ale jezdil "na Čechy".

Kuči kuči neznám, dětem říkám kuč, kukuč!

Řevnivosti ušetření nejsme - tatínkovi maminka s úsměškem říkávala, že je "z tama, kde lišky dávají dobrou noc" (pohraničí) a do mně je zase zde v Čechách rýpáno, že jsem z "toho Východu".

Obecně mě však Češi přijali velmi dobře na rozdíl od mého táty, Moravané k němu před 40 lety příliš milí nebyli. Jako by byl exot či hloupý Honza, když maminku omlouval v práci s tím, že "přijde o hodinku dýl".

Rodiče se taky nezřídka přeli o názvy obilovin.

A až v Čechách jsem se dozvěděla, že se neřekne v ledně, únoře, březně atd., ale v lednu, únoru,...

Kdysi jsem slyšela, že odborníci ze Slušovic si výsledky své práce kazili tím, že na jednáních údajně mluvili tak, jak jim zobák narostl.