Tak tu máme obkladače. Obkládá nám novou verandu. Je šikovný, bude to vypadat pěkně…. „Dáte si kávu? Nebo něco studeného?“ „Ne, děkuji, ale měla byste nějakou zemovku?“
Zemovku….!?!… Ještě, že je ke mně otočený zády. Aspoň nevidí, jak se mi kouří z hlavy, závity pracují naplno… Copak to asi je, zemovka? Že by chtěl něco k jídlu, něco z brambor?? To by mohlo být od slova „zemáky“… Že by byl tak smělý a místo kafe si řekl o oběd? Myšlenky bleskově pracují. Obkladač naštěstí pracuje taky a plynule pokračuje v započatém dotazu…“Potřebuju to tu setřít, tak kdybyste měla nějakou hadru….“ Hadru!! Tak hadru bych tedy měla. Hluboký oddech. Běžím pro hadr na podlahu. Ještě, že jsem mu nezačala nabízet, co mám všechno v ledničce!
Člověk nikdy neví, na co je v životě připravován. Když jsem v práci sedávala naproti kolegovi původem od Zlína a po čase jsem se přistihla, že začínám mluvit spisovněji, protože mě jeho ukázková čeština ovlivňovala, naprosto jsem netušila, k čemu všemu je to průprava. Když jsem později začala chodit s mým budoucím mužem, docela se mi to hodilo. Pochází totiž z fundamentální hanácké rodiny a je to na něm znát, tedy lépe řečeno slyšet.
Po pár letech už tedy vím, co je to „šufánek“, vím, kde v kuchyni najít „skřidýlku“, umím „zehřít večeřu“, udělat „něco na pití do krýglu“ a spoustu dalších užitečných věcí. Vím už taky, že když jsem se ptala manželova bratrance, jestli je na mě ta „středočeština“ hodně znát, neměla jsem začínat větu slovem „Hele…. ?“ Když jsem jednou chtěla jet do Újezdu a ohlásila jsem, že pojedu „do Oujezda“, byla jsem varována, abych to ve svém vlastním zájmu v těchto krajích již nikdy neopakovala….
Nedávno jsme byli na návštěvě u manželova dědy. Když přišla řeč na mé bratry, ptá se děda „A tomu druhému je jak?“…. Asi jsem se přeslechla, a tak začínám ze široka „…no ten bydlí kousek za Prahou“…. „Ale né… jak ten se jmenuje?“ na to děda…. Kdybych si bývala pořádně brala k srdci, co mi vyprávěl kolega v práci, nemusela jsem teď být za truhlíka. Přece „jak je mu = jaké je mu dáno jméno“!! … Jak se někoho tenkrát ptali „a jak je mu?“ a když odpověděl „dobře“, říkali mu pak „Dobróšek“…. Mohl můj nebohý bratr dopadnout taky tak….
A tak tady válčím s češtinou a moravštinou…. Už jsem se třeba smířila s tím, že se jezdí „do Čech“…. Když jsem byla v Čechách, jezdilo se běžně na Moravu. Ale do Čech nikdy. To se logicky jezdilo „zpátky domů“. Když jsem však teď na Moravě, tak … opět logicky…. se musí jezdit „do Čech“. Předtím jsem to v životě neslyšela. U nás na dědině prý ta moravština je ale poněkud zvláštní, je to prý taková směs, takže si mé mimikry rodilého středočecha vystačí s tím, že vyslovuji lehce spisovně, v průběhu věty si trochu zazpívám a na konci zhoupnu trošku nahoru.
Místní lidé jsou přívětiví, nové tváře rádi vidí, protože to tu nebývá moc k vidění, ale zas až tak moc je nepotřebují, bo mají všude své příbuzné a staleté přátele a známé. Z pozice ne-pražáka a ne-moraváka, který však v Praze bydlel řadu let a o totéž se pokouší na Moravě, již dlouhou dobu s úsměvem sleduji moravsko – české, lépe řečeno moravsko – pražské vztahy. Například písmenko “A” na SPZ Moravanům občas způsobuje částečnou amnézii v oblasti slušných mravů. Nedávno přijela moje kamarádka s pražskou značkou. Zaparkovala, no, přiznávám, že opravdu trošku překážela, ale určitě nebránila jednomu ze sousedů ve vjezdu do dvora. Druhý den našla za stěračem lísteček “Pražáku! Ty debile! To neumíš parkovat??…” I proslulá moravská pohostinnost má své meze, které se někdy lehce shodují s hranicemi katastru hlavního města.
Ale zpět k jazykovědě. Už vím, že naše dcerka je “pěkná babulka”, souhlasím-li, neříkám “dyť jo!” ale “však jo!”, Synkovi už neříkám “to je pěkný auto, viď?” ale “to je pěkné auto, že?” a na pozdrav dobrý den už neodpovídám české “dýden”, ale “dobrý!”. Jo a v obchodě při loučení už umím krásně vyseknout místní “naseanou”….
Vždycky jsem prohlašovala, že si musím zachovat svou národnostní menšinovou identitu v rámci naší rodiny a snažím se hlídat si svou výslovnost mezi čtyřmi stěnami. Ovšem tuhle jsem se přistihla, jak manželovi jen tak mezi řečí povídám “sousedi toto nechcou…. a tadyta košile, ta už je na oprání?”….. Ó má chátrající identito, ty zpropadený hudební sluchu, budu muset zavzpomínat na starej dobrej českej cockney slang, jinak mě tu za chvíli převálcujou!
….A tak náš dvouletý chlapeček umí rozsvítit i rožnout, po schodech chodí nahoru i navrch, dolů i důle. K obědu mívá brambory i zemáky, miluje okurky i oharky (“tatííí, oku-ku, posíím”…”dostaneš, ale až řekneš ´oharek´!”), nosí bačkorky i papučky, hraje si s balónem i s míčem a za traktůrek si zapojuje valník i vlečku.
Ale nenechte se zmýlit! Dívá se na německé pohádky, a tak když občas upadne, volává na mě….. mamííí, hilfe!!!
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.