Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Lidé v akci

Co se týká názoru na cestování a rozvíjení se, tam je podle mě problém, že jak se to přežene, není cesty zpátky. Sama znám pár lidí, co kolem pětatřicítky po dlouholetém singl životě už nikoho ani nechtějí, tedy žít s někým, protože mají pocit že by je omezoval. Snad jen schůzky, ale společná domácnost ne. Samostatnost je dobrá věc, ale tady už spíš zavazí. Navíc život ve dvojici (nebo už i s dětmi, to vůbec!) není pořád jen povznášející, a hodně věcí, co kdysi bez partnera nešly (a proto se člověk musel občas zapřít nebo ustoupit, aby si toho partnera i přes jeho chyby udržel) se dnes dají řešit penězi, a ty právě lidé singl mají, a proto nemíní ustupovat nebo se přemáhat ve vztahu, když jim něco nesedne, a jsou hodně radikální.

Můj názor na tyto lidi je, že zpočátku jsou nešťastní a hledají partnery a vlastně jim ty vztahy dost chybí, ale nejsou schopni nebo ochotni přijímat ty nevýhody, které vztahy přináší (typická reklamní formulka nevaž se - odvaž se blbne lidi a vázat se znamená omezovat se, to se hodně lidem nelíbí, jenže bez vzájemné závislosti vlastně vztah neexistuje.) Oni se pak už čím dál víc toho uvázat se bojí, hledají si postupně jiné životní programy, aby nevypadali jako chudáčči tak si namlouvají jak je život singl fajn a happy (přiznejme si, že ono to i dost výhod má - udělám si všechno jak chci, nikdo mi do ničeho nemluví, o peníze co vydělám se nemusím s nikým dělit atd.) a pak se v tom životním stylu zaseknou a už se jim přizpůsobovat nechce, to, co mají je stálo hodně námahy, cení si toho a nechtějí o to přijít, a nezávislost co si budovali kvůli někomu omezovat, a navíc média dávají jasný signál že to jsou ti praví lidé na úrovni, co budují kariéru a zvládají život sami. Hrdinka si sice popláče, ale dál ve filmu žije osamělá a hrdá a jaksi výš než ti obyčejní človíčkové dole s obyčejnými denní mi starostmi...

Mě je jich líto, protože věřím, že kdyby našli toho, s kým je jim dobře včas, tak by singl nebyli. Ale jak si navyknou, žijou fakt jak marťani, aspoň pro nás, co máme rodiny, a berou to jako relaitu, kterou už (i přes stýskání) vlastně měnit nechtějí.

Typický seriál je Přátelé, ti lidé tam, i když je to komedie, působí dost hrůzostrašným dojmem, aspoň na mě, stále dokola řeší problémy co má normální člověk po pubertě už za sebou, jsou zaseklí a nejdou dál.