Přidat názor k článku Velikonoční pondělí na pohotovosti

Při čtení článku, jsem si v duchu říkala, tenhle přístup znám.

Je to rok zpět - neděle, malénu byl cca rok a protože začal chodit brzy, tak v roce už běhal, lítal a tak. Před obědem malej blbnut s tátou , já připravovala talíře, slyším ránu a řev, malej narazil na roh dřevěného obložení. Hned jsem běžela za klukama. Malej na čele šílenou modřinu a bouly jak nejen barvou, ale i velikostí švestky, přesně uprostřed čela. Tátu jsem uklidnila, ať jde na startovat auto, protože bydlíme cca 15 km od civizace. Vzala jsem tašku s doklady a dětskými proprietami a vyrazili jsme, malého jsem celou cestu vlhkou žínkou utírala. Malej vypadal s tou modřinou hrozně, nedovolila jsem mu aby usnul. Dorazili jsme do nemocnice, jeli jsme rovnou na dětské oddělení, tam k nám přišla paní doktorka, která malýho prohlídla, uklidnila nás, že to bude dobré, ale že by přeci udělal rentgen hlavy. Samozřejmě jsme souhlasili.
Odešli jsme na rentgen, kde jsme půl hodiny čekali, než si doktor vyřídí své soukromé telefony (alespoň si mohl zavřít dvěře). Po vyložene nepříjemném rentgenu , jsme šli čekat do čekárny ambulace. Po 1 hodině čekání jsme přišli na řadu, musím říc, že jsem velký kliďas. Přišli jsme ke stařšímu lékaři, kouknul se malýmu na hlavu a začat plivat jedovaté poznámky, typu: vy jste nikdy neměli bouly? S každou blbotí hned na pohotovost. To dítě je přecitlivělé apod. Musím říci, že jen pohled na mého chlapa, mě donutil držet pusu. Poslední kapkou byla infomace, že ten rentgen byl úplně zbytečnej, protože hlava je v pořádku. Vyšla jsem ven před ordinaci a musím říci , že jsem si nebyla jistá jestli se mi to nezdálo.
V pondělí jsem si zajela s malým k naší paní doktorce, které když jsem to vyprávěla spadla čelist, protože to nedokázala pochopit. Na ten retgen nás poslala ještě jednou, aby měla jistotu, že se to lepší.
Bouly a modřinu měl malej asi měsíc.

Myslím si, že lékařství je především o lidech.