Dávám do diskuze: moje máti přišla o svou maminku v nemocnici ve Sč kraji, kam za žádnou cenu nechtěla, protože se vědělo, že tam umírají šestinedělky z důvodu katastrofální hygieny, ale byla "násilím a strachem" k tomu donucena a opravdu zemřela (v r. 1935). Já jsem porodila první dceru po 12ti hodinách jen díky tomu, že jsem na porodním sála byla úplně sama a mohla jsem se kroutit a chodit a tančit jak jsem potřebovala, když mě pak položili, ztrácela jsem vědomí a nebyla jsem schopná si zapamatovat přes bolest čas jednotlivých stahů a sestra na mě koukala jako na debila ( ale paní inženýrko, tak to zkusíme ještě jednou si to zapamatovat, co,....). Naštěstí moje tělo vědělo samo, co se má, doktorka se věnovala jiné, jen mě přišla preventivně nastřihnout, mám z toho následky dodnes. Můj muž se bál na mě přijít podívat, bál se vidět, že to bolí. Poduhé po dvou letech to bylo rychlejší a poslední fáze tak rychle,že mě nastřihnout nestačili, ani doktor u toho nebyl, sestry nestihly žasnout a bylo to 1000 lepší, žádná bolet, hned fit. Nevzpomínám na to moc s nadšením, rozhodně si dovedu představit daleko šetrnější přístup a hlavně možnost do posledníchvíle se hýbat a ne být přikurtována k monitoru! Nehygiena v Motole byla pověstná, naštěstí např. zlatého streptokoka jsem tam nechytila, ale cvrčka na pokoji nám v noci chytali asi hodinu. Miminko odnesli na mnoho hodin pryč, no úděsná doba, je to teď už o dost lepší, ale porod doma nebo v intimním prostředí je daleko lepší a šetrnější.
Předchozí