Prvního chlapečka jsem rodila ve stresu. Nevěřila jsem doktorům (Kroměříž), protože dělali jednu chybu za druhou během těhotenství, pak ani nepoznali porod. Nutili mě skoro do Martínkova narození ležet na monitoru, bez pohybu, potichu. Rodila jsem bez manžela, protože když nepoznali že rodím, volali mu pozdě. Hrůza. Přesto byl Martínek jako miminko pohodář. Je mu 5 půl roku a je normální kluk. Podruhé jsem rodila v jiné porodnici (Zlín) a absolutně pohodově, přijela jsem na kontrolu otevřená na 6 cm v 10 dopoledne a nevěděla jsem o tom, stahy mi začaly až při 8 cm, celou dobu u mě byla PA žákyňka, bez které bych se asi unudila. Manžel to stihnul, Tomášek se narodil ve 13,30 a bylo to hezky nervní mimčo. Taky už se zklidnil, konečně. Já sama jsem byla přidušená, mám aspoň důvod pro škaredý písmo :-) ale hyperaktivní jsem nikdy nebyla. Myslím, že samotný porod neovlivní všechno. Veronika
Předchozí