Přidat názor k článku Porod bez dohledu zdravotníků a případné komplikace

přečti si tohle jo?

Název: Trefte se opilý do dverí

Zdroj: Respekt
Datum vydání: 24.4.2006
Podtitulek: S Ivanou Königsmarkovou o tom, jak se rodí deti
Autor: Petr Trešnák
Rubrika: ROZHOVOR
Strana: 16

Ivana Königsmarková se narodila v roce 1953 v Praze. Po gymnáziu
absolvovala v pomaturitním studiu obor ženská sestra. Pracovala
dvacet
let v pražské porodnici u Apolináre, krátce na onkologii, pak jako

porodní asistentka. V roce 1997 zakládala ve Fakultní nemocnici Na
Bulovce Centrum aktivního porodu, první zdravotnické zarízení
orientované na tzv. prirozený, nemedicínský porod v Praze. Od roku
2000
pracuje na volné noze a mimo jiné asistuje matkám u porodu doma. Je

viceprezidentkou Unie porodních asistentek a zrejme nejznámejší
kritickou pomeru v ceském porodnictví. Ivana Königsmarková je
rozvedená,
má dve dcery.

V polovine 90. let vydala Svetová zdravotnická organizace
doporucení, ve
kterém mnoho lékarských zásahu do porodu oznacila za
nežádoucí nebo
nadužívané. Jaký to melo u nás ohlas?
Bohužel ani dnes neexistuje jediná porodnice, která by se do
dusledku
doporuceními rídila. Ani ty liberálnejší. WHO napríklad
ríká, že by se
mel o ženu behem tehotenství, porodu a šestinedelí starat jeden

odborník, v ideálním prípade porodní asistentka. Kontakt ženy s
jedinou
osobou - pokud se porod nezkomplikuje a není treba lékarský zásah
- ji
nevystavuje zbytecným stresovým situacím. To ceský systém
neumožnuje.

Má na to ceské zdravotnictví dost lidí?
Nemá, ale ne proto, že by jich bylo potreba víc, jen tu funguje
systém,
kdy se o tehotné a rodicky stará hlavne lékar. Pocátkem 90.
let jsem
byla na stáži v Dánsku, kde jsem videla zpusob péce, o kterém
jsem do té
doby, na základe pochybností o tom ceském, jen tajne snila.
Systém,
který je levnejší, a hlavne respektuje individualitu. Pracovala
jsem tam
v zarízení o velikosti naší okresní nemocnice, bylo tu i
porodnické
oddelení, na kterém se rodilo asi 1500 detí rocne. V zahrade
byl
domecek, kde mely ordinaci porodní asistentky, každá se starala o
80 až
100 žen v ruzném stadiu tehotenství. U lékare byly ty ženy za
celé
tehotenství treba jen dvakrát. Když šly rodit, vedely, že s
nimi budou
asistentky, které znají. Do 24 hodin po porodu už byly doma (u nás
jsou
v porodnici až pet šest dnu), druhý den si vzala asistentka
taxíka a
jela na návštevu, zkontrolovala matku i díte, poradila jí.
Pojištovna to
zaplatila a vyšlo jí to výrazne levneji, než kdyby mela hradit
kompletní
servis v nemocnici. Všichni byli spokojení.

Kolik by takový systém ceskému zdravotnictví ušetril?
Tri sta milionu rocne jen na nákladech pobytu v nemocnici. Jsou tu
i
další úspory. Dneska je poskytovatelem péce u porodu lékar.
Neobejde se
ale bez porodní asistentky, takže se platí dva odborníci. My
navrhujeme,
aby poskytovatelem péce u byly porodní asistentky, výkon by byl o
plat
lékare levnejší.

Pokud se nezkomplikuje porod...
Bavíme se o normálních porodech, jenže tech, které nevyžadují
zásah
lékare, je 80 - 90 %.

Snažíte se s porodníky o možných zmenách systému diskutovat?
Debata prakticky nezacala, ve zdravotnictví víc než jinde platí,
že kdo
má titul, má vždycky pravdu. Ceská odborná spolecnost,
ministerstvo,
pojištovny, zdravotní radové v krajích, nikdo zatím nechápe, že
lékar
gynekolog-porodník a porodní asistentka jsou ruzné profese.

Bojí se porodníci, že prijdou o práci?
Základní problém ceského zdravotnictví je podle me špatná
komunikace.
Sedmnáct let po listopadu nemáme koncepci zdravotnictví, což má za

následek, že se každý snaží uhájit, co má, bojí se, že
prijde o chleba.
Gynekologové se cítí porodními asistentkami ohrožení, a proto
nejsou
ochotní s nimi otevrene diskutovat.

Proc to lékari nedovedou

Na jaké problémy u nás narazí rodicka na porodním sále?
Predne na procentuálne nejvetší pomer mužu ze všech oboru
ceského
zdravotnictví - 60 %. Zvláštní: lékar-muž nikdy nebude pacientem
na svém
oddelení. A tím, že nemá možnost zpetné vazby, vlastního
prožitku, není
vetšinou absolutne schopen empatie vuci ženám. Zdravotnictví
obvykle
odmítá vnímat cloveka jako homogenní celek, ale bere ho jako
srdce,
plíce, žlucník, delohu, pravé koleno. Takhle se díváme i na
tehotenství.
Pri zpusobu péce v porodnicích nemám šanci ženu poznat. Což je
klícové.
Když poznám osobnost ženy, mám šanci s ní u porodu pracovat. Pak
stací
vhodná poznámka, podpora zmenou polohy, položení dlane,
pohlazení a
pomuže to. Pokud lékar neví, co má pred sebou za osobnost, a
navíc s ní
není u porodu kontinuálne - má na starosti víc žen - prijde k
rozbehnutému porodu, vyhodnotí situaci ad hoc a doporucí nejaký
zásah.
Casto, videno v kontextu vývoje, zcela zbytecný.

To vypadá jako by hlavním problém porodnictví bylo, že doktori
nejsou
rodickám psychologicky nápomocní.
Podle výzkumu muže z 80 až 90 % výsledek porodu ovlivnit práve
psychický
stav ženy. Stává se, že žena má jednu kontrakci za druhou,
prijede do
porodnice a porod se zastaví. Stací cizí prostredí, nekdo se na
ni krive
podívá nebo jí nesedne. A dostane strach. Zvírata, když se cítí

ohrožena, úplne zastaví porod. My jsme stejní živí tvorové, jen
trochu
zdeformovaní civilizací, jenže jakmile se porod zastaví, už
dáváme neco
na urychlení. O tom ješte budeme mluvit. Obecne se dá ríct, že
odborníci
casto tomu procesu nerozumí. Máme úžasne vzdelané lékare a
porodní
asistentky, kterí jsou pri zkouškách na vysoké škole schopní
perfektne
vysvetlit, jak porod vypadá a postupuje, ale už si to vubec
nedovedou
konkrétne predstavit a neovládají úplne základní dovednosti,
protože je
to nikdo neucí. Ve všem spoléhají na prístroje.

Vy ne?
Mám své ruce a krejcovský metr: poznám, jestli díte správne
roste, jak
je v deloze uložené, jak se staví do porodních cest, jestli má
žena
dostatek plodové vody. Jsou pohyby, kterými mužete leccos spravit.
Lékari a bohužel ani mnohé porodní asistentky to neumejí, tyhle
znalosti
nemuže nahradit ani deset ultrazvuku.

Zacínala jste v oboru pocátkem 70. let. Clovek si tehdejší
zdravotnictví
predstavuje naprosto odlidštené. Proc jste si vybrala tuto práci?
Moje maminka byla detská doktorka, mela tu práci i deti moc ráda.
Takže
já jako malá holka vubec neprošla obdobím herecek, zpevacek,
baletek,
vždycky me to táhlo do zdravotnictví. Hlásila jsem se na
medicínu, ale
nemela jsem správný puvod. Chtela jsem nejaké podobné,
svobodné
povolání, a to jsem videla práve v porodní asistentce.
Pokud jde o tu odlidštenost: musím ríct, že se rodilo podstatne
prirozeneji než dneska. Paradoxne snad taky proto, že bylo mnohem
víc
porodu, bylo období baby boomu. Rozhodne se ženy nemusely bát
tolika
zbytecných zásahu do porodu jako dnes. Hlavní roli v péci o
ženu mela
porodní asistentka. Pak ale postupne prevzali porod lékari,
vetšinou
muži. A lékar je vedec, zabývá se patologií, hledá duvody
lécení. Takže
jak postupovala doba, zlepšovala se technika a prístroje, ženy se
staly
objektem vedy, a ne objektem asistence, péce. Od 80. let zacal
lékar
rozhodovat o všem a zasahoval do porodu. Casto zbytecne. Tak je to
vetšinou dodnes.

Jak ty zásahy vypadají?
Žena není vubec chápána jako individuum. Nebere se v úvahu,
jestli ví,
kdy otehotnela, z poslední menstruace a ultrazvuku se stanoví
termín,
podle kterého se pak lékar rídí. Mnohdy je to úplne mylné. U
jednoho z
nedávných porodu se mi stalo, že jsem potrebovala neco overit
na
ultrazvuku a lékar té žene po vyšetrení rekl, že termín má
za mesíc.
Porodila druhý den a díte melo všechny známky donošenosti.

Co to znamená? Že lékar se podle vypocteného termínu snaží
porod
urychlit nebo oddálit?
Porody se vyvolávají bežne. Jenže když ženin organismus ješte
není
pripravený, porod sice chemicky vyvoláme, ale ona není schopná
porodit,
má kontrakce, ale neotvírá se. Z toho jsou pak ty dlouhé porody,
které
casto koncí císarským rezem. Další problém je urychlování
porodu. Veda
vymyslela normu, že porod musí jít tak a tak rychle. Pokud nejde,
urychlíme ho. Jenže každý máme jiný rytmus života. U dospelého
cloveka i
dítete to každý uzná, lékar u porodu to neakceptuje. Porod ale
je
individuální, podepisuje se na nem psychická stránka ženy. Pokud
se
bojí, rodí pomaleji. Když lékar porod urychlí, nekdy to díte
nezvládá a
zacne kolabovat, jindy se casto dostane do porodních cest jinak,
než by
melo. V obou prípadech koncíváme císarským rezem.
Lékari to pak svádejí na to, že díte bylo moc velké, ale já
si dovolím
tvrdit, že v Ceské republice nepomer matka-díte neexistuje,
nemáme tady
rachitidu. Snad jen tam, kde má žena vrozenou vadu pánve nebo je po
težkém úrazu. Duvodem k zásahu v techto prípadech je, že
díte se do
porodních cest špatne staví. Ale kdybychom si dali práci, meli na
ženu
cas, pracovali s ní a polohovali ji, velmi casto bychom se mohli
dobrat
k tomu, že by porodila normálne.

Hitem posledních dvou dekád je tlumení bolesti pri porodu. Vadí to
necemu?
Naši doktori ríkají, že žena má právo porodit bezbolestne,
neríkají už
ale, k cemu to muže vést. Jestliže tlumíte rodicku prostredky,
které
máme k dispozici, opiáty, psychofarmaky, nebo znecitlivíme dolní
polovinu tela, žena špatne cítí, špatne spolupracuje s procesem
porodu.
Tlumící léky pusobí samozrejme i na díte. A trefte se opilý
do dverí. To
jde velmi špatne. Celé tehotenství ríkáme žene, že by
nemela užívat
žádné léky, na lécích najdete varování, že jsou nevhodné pro
tehotné a
kojící ženy. ...