Přidat názor k článku Jsme popletená rodina

Zuzano R. - nedá mi to a musím reagovat. Situace, kterou popisuješ mi totiž příjde ZCELA STANDARTNÍ!!!!
Pokud se otec k dítěti má a více či méně se mu věnuje (a to uznej, že ten váš se věnuje přece jen "nadstandartně"), tak si k němu dítě vytvoří kladný vztah. A jelikož tatínkové nebývají tak úzkostliví, tak pedantičtí, neřeší tolik prkotiny, jako většina maminek (pozor, umažeš si kalhotky... a pod.), ale umí si s dítětem "užívat", jsou na ně děti dost závisláci. A to píši coby maminka 2 dívek - takže to není jen "klukovská" záležitost.
Já jsem naopak byla vždy pyšná na to, že naše děti berou péči obou rodičů nastejno, že mně manžel kdykoli může a zvládá zastoupit, že děti - ani psychicky - netrpí, když nejsem doma, protože táta je rovnocený partner i při péči o ně.
A pokud se týká momentální fixace malého na rodiče a pláč, když je jen náznak jakéhokoliv "opuštění" - je to asi naprosto fyziologické období závislosti, které nastává, když je "mládě" již fyyzicky schopné se od rodičů začít odpoutávat. Příroda není blbá a musela si nějak pojistit, aby se tato "mláďata" držela u rodičů a byla jim tím zajištěna bezpečnost... A neboj, velice rychle dojdeš do období, kdy bude dítě dávat najevo až ostentativní nezájem :-)
Simča

PS. Taky bych se podepsala pod ty názory, které tu zazněly ve smyslu, že partnerský život je PRÁCE, je třeba ho budovat, pracovat na něm a UDĚLAT si čas jen sami pro sebe. Byť by to byla jedna sobota v měsíci, velice to rodině prospěje... A to ti říkám po 25 let trvajícím vztahu, z toho 19 let v manželství...