Velice často „chodím“ na stránky Rodiny, čtu zajímavé příspěvky a zapojuji se do diskuzí. Proto bych se i já chtěla svěřit se svým problémem, který mě hodně trápí. U nás je totiž všechno naopak. Jak? Vysvětlím hned.
S manželem se známe už 15 let, z toho 5 let už uběhlo od svatby. Vždycky nás okolí považovalo (a myslím, že je tomu tak i nadále) za dokonalý pár – pořád za ruku, pořád spolu. Moc moc jsem si přála miminko, manžel váhal, ale vzhledem k tomu, že mám velmi vážné onemocnění ledvin, moc dlouho jsme čekat nemohli. Navíc už se blížila třicítka! Nebudu se dlouho rozepisovat o těhotenství – moc ráda na toto období nevzpomínám. Chápu, že pro zdravé ženy je to opravdu nejkrásnější období v životě, ale pro mě to bylo peklo. Tři měsíce na udržování v porodnici (od 5. měsíce), a to ABSOLUTNĚ VLEŽE, neustálé vyšetřování, léčba, infuze, monitorování atd., stres a obavy o miminko. Do poslední chvíle jsme se báli pomyslet, jak to všechno dopadne. Porodila jsem v 7. měsíci, naštěstí miminko (kluk) nepotřebovalo žádnou z vymožeností dnešní medicíny a po měsíci jsme si ho odvezli domů. A tak to všechno začalo.
Spadli jsme do toho rovnýma nohama. Všechno se začalo točit kolem miminka, docela nám to šlo a byli jsme moc šťastní. Od manžela jsem očekávala, že mi občas pomůže, pochová malého, ale většina věcí že bude na mně. Na druhou stranu se začínal zhoršovat můj zdravotní stav, takže přišla tvrdá léčba kortikoidy a podobnými „chuťovkami“, já jsem začala mít problémy se spánkem, byla jsem moc unavená a vyčerpaná. Manžel byl úžasný – začal na sebe brát nejen roli živitele rodiny, ale částečně (jak mohl) i roli mateřskou. Dovedl udělat kolem miminka úplně všechno a někdy se mi i zdálo, že snad tu plínu zalepil lépe než já. Nekojila jsem (kvůli lékům, které beru), takže i krmil, jezdil na procházky a já měla čas odpočívat. Z člověka, který se strašně obával zodpovědnosti za dítě, se najednou stal úplný suverén. A klučina, jako by to vycítil, byl strašně hodné a klidné miminko.
Všechno vyvrcholilo tím, že jsem dostala lázně – a to hned na 3 týdny, na opačný konec republiky. Ani snad nemusím psát, že mě manžel přímo strkal do vlaku, ať už jedu, že to všechno zvládne. A zvládnul to opravdu na jedničku. Nikdo mu nepomáhal, jen babička mu občas poslala oběd – to už bychom po chlapovi asi chtěly moc…. Když jsem se vrátila, doma bylo uklizeno, všechno v nejlepším pořádku. Ale já to už cítila a od té doby se to ve mně jenom prohlubuje. Ten pocit, že já už pro syna nejsem máma v tom pravém slova smyslu – cítím to, i když je mu teprve rok. Někdy prostojíme půl dne u okna, když je manžel v práci, a vyhlížíme tatínka, což mi syn také neustále opakuje – tata, tata, kdeje, tata??? Když jsem s ním sama, celkem to jde, podnikáme spolu různé výlety, hodně s ním „blbnu“ (manžel je takový vážnější….), ale jakmile se otevřou kvečeru dveře, konec. Já přestávám existovat, maximálně jsem tak dobrá, abych uvařila nějaké to jídlo…. Moc mě to mrzí a i když teď píšu tento článek, začínám brečet.
Mám z toho prostě pocit, že se ukázalo, že nakonec já vlastně vůbec nemám na to být matkou. Nemám tu úžasnou trpělivost jako manžel, nejsem optimista a všechno řeším, jako by šlo o život. Na manželovu obranu ale musím říct, že on to snad ani netuší, a tak toho rozhodně nevyužívá a kdyby si tohle přečetl, tak řekne, že je to blbost. Bojím se toho, co bude. Co až synovi budou 3 roky, 6 let?
Souvisí s tím i druhá věc. Po té době, kdy jsem ležela v nemocnici a dalším roku, který prakticky trávím „doma“ (i když samozřejmě chodíme ven….) bych si někdy ráda vyšla s mužem ven a obnovila dřívější společenský život, i když samozřejmě jenom v omezeném režimu – tak třeba 1x měsíčně do kina nebo do divadla, na pizzu…. Chci ho mít alespoň na 2 hodiny jenom pro sebe. Když jsem to doma nadhodila – a to ne jedenkrát – dostalo se mi odpovědi, že dítě je ještě moc malé (až bude mít půl roku, až bude mít rok, teď je odpověď až bude mít 2 roky….). Chlapečka nám ještě nikdy nikdo nehlídal přes noc ani ve večerních hodinách – já bych to uvítala, ale manžel v žádném případě. Ani babičky a dědečci nehlídají, max. tak na hodinku, když potřebuju k lékaři apod. Samozřejmě na tom netrvám, ale myslím, že by se měl taky trošku otrkat. Jako mimi byl v pohodě, nebál se nikoho, ale teď už to začínám pozorovat, že někdy poplakává, když se jeden z nás vzdaluje, a to dříve nebylo.
Připadám si prostě, že jsem nějaká divná, když manžel na malém tak visí a já bych se šla bavit. Přitom vždycky jsme měli úplně stejné zájmy a koníčky. Já se jim dokážu věnovat dodnes, vždycky si nějak rozvrhnu čas. Manžel už chodí jenom do práce a hraje si se synem. Ve mně to potom vyvolává pocity, že jsem úplně nemožná a krkavčí matka, když se tak nedokážu obětovat. Prostě jak už jsem psala výše, jsme popletená rodina – jinde si stěžují muži, že o ně ztratily ženy zájem, když mají dítě. A tady jsem já, kdo se zájmu dožaduje….
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.