Přidat názor k článku Bezpečný porod - bez zdravotníků a bez duly

Poprvé jsem rodila v roce 1990, bylo mi 27 a v porodnici mi dávali najevo, že jsem na prvorodičku už stará. Opravdu jsem byla nejstarší prvorodička na oddělení. Připravovala jsem se všemi dostupnými prostředky - přípravou pro těhoné maminky, kde jsme cvičily, učily se správně dýchat, povídaly si... snily o možnosti tatínka u porodu, ještě to nebylo možné... Přesto porod byl pro mne překvapením a naplnil mne přetlakem různých pocitů, které jsem nedovedla pojmenovat a vyjádřit, vím co je poporodní deprese..., přestože se mi narodila krásná holčička.
Podruhé jsem rodila vroce 1992, to jsem znala knížku F.Leboyera, která mi hodně pomohla soustředit se na děťátko a tím se odpoutavat od vlastních pocitů. Doprovázel mne manžel, trochu vyděšený, ale jeho přítomnost a sdílení mne kromě jiného osvobodilo od poporodní deprese. Narodil se nám chlapeček.
Potřetí jsem rodila v roce 1997, vyzbrojena Odentem jsem domluvila s primářem že mohu rodit podle svého přání alternativním způsobem. Tentokrát jsem chtěla naplno vnímat své pocity a důvěřovat že mám ještě v sobě instinkty, které mne povedou, přesto že jsem tak zasažena civilizací. K mému překvapení a radosti tomu opravdu tak bylo. Pohybovala jsem se, bručela a křičela bez ohledu na to, zda mne někdo vidí, zcela spontánně. Holčičku narozenou na žíněnce jsem byla schopna vzit do náruče a odejít po svých. Největší oprou pro mne při tomto porodu byla starší PA, která si ještě pamatovala, že lze porodit i bez kapaček, oxitocínů...Mladší PA a mladičký doktor se trochu s obdivem a trochu vyděšeně dívali a vyptávali, kdo mne připravoval. Později při vizitách se pan doktor chlubil jak přirozeně bez násřihu hráze a dalších lahůdek...porodil.
Počtvrté jsem se už tak poctivě nepřipravovala, doufala jsem, že to
půjde stejně, nebo lépe jako potřetí.
Porod se prodloužil, protože jsem si moc ulevovala v poloze kočičky, pokud bych do toho šla s jako ty a sprátelila se s bolestí, určitě by byl kratší, narodil se nám (r.2001)krásný kluk a největší oprou byl pro mne můj manžel, který napočtvrté byl schopen a hlavně ochoten vcitit se a sdílet mé bolesti a být mi oprou.
Pokud bych rodila znova, přála bych si porodit jako Ty. Obdivuji nejnom Tvou odvahu, ale také zodpovědnou přípravu,
ze kterých si mohu vzí příklad. Ale co nelze napodobit je Tvé plné vědomí sebe, svého prožívání, těla i psychiky, sebedůvěra, sebepřijetí, sebeporozumění... A zároveň vnímavost pro své dítě...To je umění, to je výsledek Tvého hlubokého vnitřního života a také dar.
Věřím, že je to možné, protože při potratu pátého dítěte jsem něco podobného zakusila.
Dášo, posunula si svou zkušeností nás ženy blíž k tajemství života i nás samých. Ty které ho hledají Ti rozumí
a ze srdce děkuji za Tvou otevřenost. Své nejvnitřnější prožitky jsi vystavila neporozumění, zlobě a útokům.
I vtom se odráží Tvá statečnost.
Omlouvám se Ti za všechny kdo tě nepochopily a zranily.