S tím přístupem profesionálních zdravotníků, především doktorů, mě napadá ještě jedna souvislost. Už z dob Rakouska-Uherska u nás přetrvává jakási zbožná úcta k akademickým titulům, jak jsem měla možnost poznat např. v anglosaských zemích - nevídaná. U nás pan doktor je prostě někdo, což si myslí nejenom spousta jeho pacientů, ale co je horší, i on sám. Prostě rovnice Doktor rovná se Bůh. A chtít po panu doktorovi něco, na co není zvyklý, protože ho to na fakultě nenaučili, je jako porušit Desatero. Obávám se, že v takto nastavené společnosti, bude víc než kdekoliv jinde těžké a hlavně zdlouhavé podpořit jakékoliv změny. A ještě poznámka k té porodnici, kde bych mohla teoreticky zůstat nepovšimnuta. V takovém případě bych z takové porodnice utíkala pryč a radši opravdu rodila sama doma.:-)
Předchozí