Přidat názor k článku Pojďme s tím něco udělat!

Když jsem ve 14 odcházela na internát do Prahy, moje babička plakala - měla pocit, že se v té strašné Praze dočista zkazím, pokud mě tam rovnou nezabijou. O několik let později jsem dostala stipendium pro studium v USA a stejné pocity prožívali mí rodiče... Realita je jiná, než ji zobrazují média. Když vám denně v třicetiminutovém zpravodajství po dvacet minut servírují války, terorismus, loupeže či podvody, nezbytně získáte dojem, že život je dneska hnusnej. Tvrdím, že není. Našemu synovi je 4 a 1/2 a asi tak tři roky už prakticky nesledujeme hlavní zpravodajskou relaci. Dost brzo se totiž začal vyptávat: "A proč tam hoří ty pneumatiky? Proč na sebe ty pánové střílejí?" Nechci, aby musel řešit strach, že ho před domem někdo zastřelí. A nemyslím, že bych z něj vychovávala skleníkovou kytičku. Je vnímavý a informace se k němu dostanou tak jako tak - neizoluji ho. Útok na "dvojčata" před dvěma lety či válku v Iráku jsme museli dost řešit. Myslím, že to pro něj, pro jeho pochopení světa bylo důležité. Ví, že existuje zlo. Ale neobklopuje nás na každém kroku. Nehrozí nám 2 ze 3 minut.

Jano, autorko výchozího článku, nemám takové odhodlání jako Ty, ale i kdyby to byla ztracená bitva, stojí za to. Budu ráda nápomocna, i když mé možnosti jsou nejspíš dost omezené. Budeš-li chtít, kontaktuj mě.

Lenka
lenkadv@mbox.vol.cz