Přidat názor k článku Mít, či nemít (druhé dítě) … to je, oč tu běží

Myslím, že na věkovém odstupu nezáleží. Všechno má své pro a proti a na čem opravdu záleží, je taky přístup rodičů a snaha o rovnoměrné rozdělení pozornosti mezi děti (samozřejmě v rámci možností a třeba v závislosti na věku a aktuálním zdravotním stavu dětí).
Mám sestru o 9 let mladší a musím říct, že mne v životě nenapadlo, že by ten věkový rozdíl mohl být menší. Jsem takhle úplně spokojená, a myslím, že je to taky proto, jaké celkové klima vládlo u nás v rodině. Nikdy jsem neměla pocit, že by sestra byla preferovaný benjamínek, nezažila jsem pocit "odsunutí na druhou kolej". Svoji sestru jsem si "užila" od jejího narození. Drncala jsem s kočárem a sledovala její vývoj - a musím říct, že mi pozorování toho, jak se poprvé usmála, jak "drandila" v lepenkové krabici s namalovanými kolečky, jak se řehtala od ucha k uchu s bezzubou pusou špinavou od čokolády (kterou jsem jí ráda přenechala, protože mi nechutná), jak se učila chodit atd, přinášelo mnohem větší zdroje zábavy než mnohé "hry se stejně starými dětmi". Bavilo mne koukat, jak moje sestra vyrůstá a co už nového umí, taky jsem ji sama plno věcí učila (i když "naučím tě hru na tajemství. Neříkej mamce, že jsem rozbila ten talíř" moc nefungovalo).
A ano, hodně času jsem strávila jejím hlídáním. Ale máma to podle mne docela dobře vyřešila, že když se mi v mém volném čase jo nechtělo drncat kolem baráku s kočárem, nabídla mi to coby "brigádu". Pětikoruna (za dvě hodiny drncání) nebyly pro mamku (v 90. letech 20. století:o) žádné peníze, ale pro mne coby devítileté děcko to byl majlant a já jsem zažívala úžasné pocity "hrdosti na vlastní výdělek" a ráda na to vzpomínám. Prostě jsem nikdy neměla takový ten pocit "ach jo, zas ji mám na krku". Ale to vůbec neznamená, že by moje náklonnost k sestři byla "placená". No a mamka měla klid a zajištěnou spolehlivou chůvu :o)
Tím jen chci říct, že to není o věku, ale o lidech. Neexistuje "správný" ani "nejlepší" odstup sourozenců. Každému to vyhovuje jinak a každý se taky musí do jisté míry umět smířit s tím, co má.