Není tomu zase tak dávno, co jsem si ani v nejdivočejších snech neuměla představit sebe samu jako matku.
A najednou jsem v situaci, kdy se mi moje dcera před očima mění z malého bezbranného miminka v čiperné batolátko, a mně se do hlavy pomalu vkrádá myšlenka na plození druhého potomka.
Ale zatím je to myšlenka velmi nekonkrétní a neujasněná.
Na jednu stranu se o slovo hlásí mocná síla Matky Přírody, která s nastávajícím jarem velí mým hormonům, aby mi zastřely logické uvažování a racionální přístup k životu, a nutily mě zpitoměle se culit na každý projíždějící kočárek s miminkem.
Na stranu druhou mám poněkud nevyhraněný názor na funkci a význam sourozence v životě člověka.
S vlastnictvím sourozence totiž jakožto jedináček nemám žádnou osobní zkušenost, mohu se opírat pouze o zprostředkované zážitky mých přátel a příbuzných.
V dětství jsem se domnívala, že sourozenec je jenom pro zlost, neboť vás stále jenom bije (zažila jsem jednou jakousi sourozeneckou rozepři v rodině svého strýce a od té doby jsem žila v přesvědčení, že co sourozenec, to brutální sadista) a navíc vás rodiče nutí, abyste se s ním dělili o hračky a čokoládu (zvlášť tu čokoládu bych dávala opravdu velmi nerada).
Teď už jsem ovšem ve věku, kdy bych existenci bratra či sestry docela ocenila (tedy pouze v případě, že by po mně nechtěli kousek mojí čokolády). Představuji si (možná poněkud naivně), že dospělý sourozenec může být v ideálním případě zároveň nejlepším přítelem a spřízněnou duší. A také je to někdo, s kým můžete až do omrzení pomlouvat výchovné metody svých rodičů.
Z tohoto důvodu jsem zavrhla poměrně lákavou myšlenku, že bych naši Agátku nechala kráčet životem coby jedináčka (a to i přes prokázaný fakt, že jedináčci jsou inteligentní, samostatní, zodpovědní a citliví lidé – na mě tato charakteristika pochopitelně platí beze zbytku).
Vycházím tedy z předpokladu, že mít sourozence je dobrá věc a v životě takový bratr nebo sestra může hodit. Navíc z praktického hlediska oceňuji fakt, že sourozenec může po prvorozeném podědit výbavičku a rodičům tak ušetřit nemalé finanční prostředky.
Nyní stojím před zodpovědným úkolem rozhodnout se, kdy by bylo ideální a žádoucí začít s výrobou brášky nebo sestřičky pro naši milovanou prvorozenou.
Jako teoretik bez vlastních praktických zkušeností vyzvídám na zasloužilých matkách ze svého okolí. Každá má ovšem na problematiku sourozeneckých konstelací jiný názor. Někdo upřednostňuje co nejmenší věkový rozdíl mezi sourozenci, aby „si tu hrůzu odbyl najednou“. Jiný zase soudí, že je lépe s druhým potomkem poněkud počkat a nevrhat se do jeho pořizování bez rozmyslu a s přílišnou horlivostí. Tělo i duch mají dostat po porodu prvního potomka čas a dostatečný prostor na regeneraci.
Díky nejednoznačným a protichůdným radám zažívám kruté dilema a moje vlastní názory lítají takříkajíc ode zdi ke zdi. Škoda, že se dítě nedá zakoupit v supermarketu, to by bylo hned snazší rozhodování.
Abych se totiž přiznala, myšlenka na další dítě je mi sice milá, ale při představě těhotenství jdu do kolen. Hrůzou se mi ježí chlupy na rukou, když si vzpomenu na obrovské neskladné panděro s živým obsahem, na oteklé ruce, jež připomínaly tučné jitrničky, na nesnesitelné výkyvy těhotenských nálad a mnoho dalších bolestí a bolístek, jež provázejí stav, který nějaký nenapravitelný idealista poeticky nazval „nejkrásnějším obdobím v životě ženy“.
Je mi lehce slabo na těle i mysli, když si k mým stávajícím nadbytečným kilogramům připočtu ještě minimálně metrák živé váhy, o který se rozrostu v době dalšího radostného očekávání. Pokud si teď připadám jako almara, co budu teprve zažívat po porodu druhého dítěte? Vidina půvabné postavy se opět vzdálí o mnoho světelných roků, až nakonec skončí zapomenuta a převálcována novými povinnostmi věčně uštvané matky dvou malých dětí.
Kalhoty velikosti 38 mohu rovnou nacpat do igelitových pytlů a darovat charitě. Místo toho si na tržišti nakoupím tepláky XXXXXL a v těch pak mohu vesele chodit, dokud se na mně nerozpadnou stářím.
Mám-li teď estetický problém s faktem, že moje trička jsou věčně ušmudlaná od špinavých dětských ručiček, co budu teprve cítit, až se textilie pokryje souvislou vrstvou slin, drobků od sušenek a neidentifikovatelných černých otisků?
Pokud občas žehrám na nedostatek času a minimum prostoru pro vlastní zájmy a uplatnění, jak se jednou postavím k situaci, že vrcholem blaha pro mě bude, když vyšetřím pět minut na rychlou sprchu?
Další překážkou je samotná prvorozená vládkyně naší domácnosti. Jak před ní obhájím skutečnost, že již není jediným světlem mého života? Co s její křehkou dětskou psychikou provede přítomnost konkurence? Dokáže se s touto životní změnou vyrovnat se ctí, nebo jí žárlivost rozežere zevnitř jako koroze?
Přemýšlím, jak bych se asi cítila já sama, kdyby mi můj muž zčista jasna přivedl domů mladší ženu a pravil, že od nynějška budeme žít ve třech, že s ním ona dotyčná bude sdílet lože a já jí jako ta starší a rozumnější budu muset přenechat svoje dosud nezpochybněné místo na slunci.
Možná bych se zachovala jako naše kočka Mumík, když jsme si pořídili druhou kočku – číhala bych na konkurenci schovaná za skříní a při každé možné příležitosti jí kousla do ucha.
Takže bych se ani nemohla divit své dceři, kdyby malému růžovému vetřelci strkala své tlusté prstíky do očíček, nebo ho nabízela jako krmi hladovým kočkám.
Každopádně mě před případným otěhotněním čeká několik nesnadných úkolů: Promyslet otázku společného spaní (neb do jedné postele se já, Agi, miminko a tatínek asi nevejdeme – máme manželskou postel standardních rozměrů), shodit nějaké to kilo (abych pak zase mohla s klidným srdcem přibírat), nakoupit multivitamínové tabletky s vápníkem, aby mi při případném tandemovém kojení nevypadaly všechny zuby (myšlenka odstavit Agi během nejbližších deseti let se ukázala jako nereálná) a hlavně posbírat všechnu odvahu, kterou mám. Zřejmě budu muset sáhnout i do rezerv, případně podstoupit u psychiatra sugesci hypnózou, která by mě obludila vědomí natolik, že bych byla ochotná pohlížet na těhotenství, porod a šestinedělí jako na zajímavé dobrodružství a ne jako na souhrn nepříjemných událostí, které se negativně podepíší na mé duševní integritě a fyzické kondici.
A především budu muset sama sebe přesvědčit, že je statisticky velmi nepravděpodobné, aby i druhé dítě byl malý plačtivý a protivný tyránek, který mi bude prvních několik měsíců po narození permanentně vyřvávat díru do hlavy.
Vycházím z předpokladu, že v sourozeneckém vztahu je vždy jedno dítě „to hodnější“ a druhé „to zlobivější“.
Jen upřímně doufám, že „to hodnější“ dítě už nemám doma.
Pokud je na světě nějaká spravedlnost, moje druhé dítě bude sladký andílek, který bude jenom jíst, spát a něžně se na mě usmívat.
Když tak přemítám nad množstvím silných argumentů, které zde uvádím, sama sobě se vlastně divím, proč nejdu cestou menšího odporu a místo miminka raději nepořídím do rodiny štěně francouzského buldočka. Ušetřila bych si spoustu nepříjemností, nemusela bych znovu tloustnout, otékat a měnit se v nervózní a věčně nasupenou hormonální trosku.
Možná to bude tím, že srdce je tentokrát opět silnější než střízlivý hlas rozumu. Argumenty sem, argumenty tam; představa malého človíčka, kterého mi po porodu položí na břicho, a on se svými malými ústy přisaje k mým velkým ňadrům, mě rozechvívá jak vítr list papíru.
Pomalu se smiřuji s myšlenkou, že v následujících letech budu především matkou na plný úvazek. Asi to nebude vždy snadné, občas si popláču do polštáře a někdy asi budu nadávat na celičký svět a nenávidět svůj život.
Ale zase asi nezažiji nudu a budu mít přehršel materiálu … tak aspoň na obsáhlý román. Jen doufám, že to bude spíše komedie než tragédie.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.