mám děti 8 let po sobě.Je asi pravda, že na to mají vliv naše původní rodiny (já mám bratra staršího o 10 a manžel o 7 let). Taky jsem měla otřesný zážitek z porodu. Ale moc se mi líbilo, jak se ke mě syn choval, když jsem byla těhotná. Pomáhal mi s nákupem, sám si dělal snídani, když mě z pohledu na jídlo bylo zle. A hlavně se děsně těšil- hladil mě po bříšku a já byla šťastná. A teď, když Barborce bude rok, se mají moc rádi. Je to krásný, dívat se na něj, jak kolem ní blbne a ona se řehtá. Myslím, že v životě bude i dost tolerantní.Je fajn, že se s ním dá mluvit skoro jako s dospělým. A sám mi řekl, že si myslel, že mít mimino bude mnohem horší. Představoval si, že bude hodně řvát, ale my máme pohodovou holčičku. A já stojím před otázkou, která mě donedávna ani nenapadla: "Mít či nemít třetí?"
Předchozí