Přidat názor k článku Mít, či nemít (druhé dítě) … to je, oč tu běží

Milá Bellano,
předesílám, že jsem nejmladší ze 3 sourozenců, odstup 4 a pak 1 rok, v prvním manželství jsem měla 3 kluky, odstup necelé 2 a pak necelé 4 roky.
Z maminčiných vyprávění vím, že čtyřleté dítě si uvědomuje, že mu nový přírůstek v rodině přebral místo, takže jakkoliv bylo dříve samostatné, s miminkem se z prvorozeného stává miminko taky. Při dalším přírůstku pak už prý byla situace téměř "na mašli"...
Můj první syn byl velice rychlé dítě, od 8 měsíce se v noci budil na nočník, chodil v 9 měsíci... Druhý byl naopak pohodlnější, jeho vývoj se zdál proti prvnímu tak opožděný. Neminulo mě období dvojích plín (první občas zapomínal pro samé hraní, že ho bříško tlačí), k zbláznění bylo období "proč", když první se ptal přes rok a hned po něm začal druhý, jemu to období trvalo téměř stejně dlouho. Přesto přišla doba, kdy jsem zatoužila po dalším dítěti a přestože už mezi mnou a manželem byly nějaké nesrovnalosti, věděla jsem, že to zvládnu.
Uplynulo dost let, nejstaršímu bude 18, prostřední teď slavil 16 a nejmladší má 12 let. Podařilo se mi vypěstovat v nich pocit sounáležitosti, takže při vyhrocení problémů kluci stáli "jako jeden muž" - za tatínkem.
Přesto neztrácím víru v důležitost mateřství. S druhým manželem jsme dohodnuti na minimálně dvou dětech a protože má k dětem naprosto odlišný vztah, než ten bývalý, nebudu na všechno sama. A co víc - moji synové vidí jeho chování, porovnávají se svým otcem a je cítit, že mé nové rodině přejí.