Přidat názor k článku Mít, či nemít (druhé dítě) … to je, oč tu běží

Milá Bellano, milá Jeno i další sympatické mamky :-),

moc děkuju Bellaně za skvěle a svěžím humorem, jemuž neschází tolik obdivuhodný smysl pro sebeironii, napsaný článeček na téma, jež se i mě tuze silně ozývá v mém maminkovském mozku. Moc děkuji i vám všem, jichž je naštěstí převážná většina, za nepředpojaté odpovědi na její, tak říkajíc spíše řečnickou otázku, zda mít či nemít druhé dítě. Řečnickou říkám proto, že je asi skoro všem jasné, že ona už, navzdory mnoha pochybnostem, svou odpověď na tuto dosti zapeklitou otázku má, jen se chce vypovídat ze svých obav a dělá to dokonce i tak, že nikoho kolem sebe nezatěžuje svými stesky, nýbrž čtenáře a hlavně čtenářky ještě notně pobaví, místy jsem skoro hýkala smíchy, jak mi její líčení přišlo povědomé, jen to neumím tak nádherně popsat. Ten román, co doufám, jednou napíšeš, Bellano, si fakt ráda přečtu. Už teď se na něj těším a asi je nás víc, viďte :-) ? Díky za Tvůj postoj i příspěvek! A nyní k tématu. Řeknu to velmi krátce. Přesně vím, o čem píše Jena ve své krásné větičce na závěr: "S čokoládou se to fakt nedá srovnat." To nejlepší, co pro mě naši kdy udělali, a že toho dobrého nebylo zrovna málo, je MOJE MLADŠÍ SESTRA! Náš Pavlík se snad také nějakého takového životního dobra, kterým dobrý sourozenec je, pokud vše ve výchově i jejich vztahu klapne, dočká. Moc bych si i mu to přála. Jistě, že se může cokoliv nepovést a oni si pak nechtějí rozumět a dělení o čokoládu je pak jen úsměvnou vzpomínkou ve srovnání s hádkami o přátele, muže, domy, peníze, dědictví atd. Ale to je riziko v každém vztahu a příbuzné si fakt člověk nevybírá. Zato partnera ano a jak to může dopadnout leckdy špatně! Shrňme to, KAŽDÁ LÁSKA NĚCO STOJÍ a největším rizikem je samozřejmá jistota ztráty milované bytosti, ať už je to člověk či zvíře, nicméně jakákoliv krásná vzpomínka na toho milovaného člověka či tvora, jenž nás provázel určitým životním úsekem za to stojí, ať už nás to přišlo na kolik chceme obětí, času, peněz atd. A naše děti by se tato ponaučení o získání, udržení a ztrátě svých bližních měly naučit co nejdříve i za cenu našich obětí - času, peněz, nervů, pohodlí, postavy, zdraví (do určité míry) atd. Zkrátka a dobře - JISTĚ TO STOJÍ ZA TO - i když ani já zatím nevím, jak si na to mám, propána troufnout, když v chaosu rozestavěného domku v rekonstrukci, jež se neskutečně táhne s normálním skoro tříletým živým klukem - batoletem - divochem ještě dlouho neodrostlým plenkám (umí sice počítat do deseti a spoustu jiných potřebných věcí, leč v kalhotkách má už i dvě plenky naráz - jedna totiž nestačí :-) ) a při své pověstné, mé okolí i mě samotnou k šílenství přivádějící, pomalosti a neuvěřitelné nevýkonnosti - NO JAK SI MÁM PRO VŠECHNO NA SVĚTĚ TROUFNOUT NA DRUHÉ DÍTĚ, když ani svému manželovi - jedináčkovi - samorostovi, jenž nikdy nedychtil po ničí přehnaně dlouhé společnosti - neumím příliš pregnantně vysvětlit, na co takový "živočišný druh jménem bratr či sestra" vlastně je ;-) ???!!!

A kolik tedy mezi nimi má vlastně být let?! Je mi bezmála 34, našemu synáčkovi táhne na třetí rok, barák pořádně nestojí, peněz není při dlouhaleté rekonstrukci starého domu, nazbyt, praxe středoškolské profesorky zmizela v rámci batolecí a miminkovské hatmatilky na dně nočníčku :-), a já se bojím, že i já i náš milovaný zatím jedináček - sluníčko našich životů, bude brzy moc velký a moc zvyklý na svou jedinečnou jedináčkovitost. Zvykne si vůbec pětiletý kluk na takový "obtížný hmyz", jakým je řvoucí malá sestra (to je pro kluka asi ještě větší pohroma než řvoucí malý bratr, jakkoliv by má dívčí duše toužila spíš po dceři) a nebude ještě naopak ve čtyřech letech ještě moc malý a příliš toužící po stálé péči své maminky a řádění se svým, už takhle velmi zaneprázdněným, tatínkem? Já sama jsem prý byla velmi rozumná a nežárlící starší sestra, zato si však už velmi jasně vzpomínám, jak jsem na svou, dnes velmi milovanou, sestru žárlila ve věku okolo deseti let, kdy ona byla malé dítě, všechny dostávající svým neutuchajícím charismatem, jež jsem já nikdy neměla a musela ztělesňovat vždy už po celý život jen tu starší a rozumnější, kdežto ona byla vždy hýčkaným a rozmazlovaným broučkem. Asi jsem to tehdy viděla příliš černě, protože jsem byla vždy poněkud citlivější až přecitlivělá a taky vážnější narozdíl od její přirozenosti a veselosti, leč nepovedlo se jim mi to vysvětlit, jakkoliv se mnou vždy všichni moji blízcí jednali s velikou láskou - až sama jsem se s tím musela časem vyrovnat. Dnes už si sebe umím vážit, ale v dětství mi tolik chyběla sebeúcta, že mi konkurence mé sestry jen přilévala do ohně mé vlastní ublíženosti. Dnes už se tomu umím zasmát, ale co když to potká mého Pavlíka anebo něco podobného v opačném gardu naše možná budoucí dítě???!!!

No nic, končím tuto dlouhou rozpravu a omlouvám se dodatečně za svou rozvleklost, toužila jsem být stručná a nakonec to takhle dopadlo a tak je to u mě se vším ;-)!

Děkuji předem za jakoukoliv podnětnou odpověď na mé řečnické i opravdové dotazy a přeju všem maminkám a tatínkům jedináčků, jimž by chtěli pořídit sourozence, snadnější rozhodování. Hlavně buďme, mamky, zdravé a silné, ať se to vůbec povede, pak už asi budeme jen šťastné, že toho dalšího drobečka máme a děkovat Bohu za ten dar. Jinak to vyjádřit nedovedu, když vezmu v úvahu to množství problémů, jež kolem sebe vidím, čtu a zažívám, kolik párů na svou největší radost marně čeká!

Zuzka