Přidat názor k článku Chci ven, a sám

Tohle téma je pro mě pěkně živé. Mám 4 letou holčičku. Bydlíme na vesnici v rodiném domku bez plotu. Zahrada je velká, Emča má vlastní pískoviště, ale z obou stran silnice. Ze zadní "ta víc hlavní" (i když málo frekventovaná)a vepředu, kde si i hraje taková štěrková, kde sice auto projede občas, ale v případě místní mládeže někdy pekelně rychle. Tenhle rok už pouštím Emču na písek před okna. Průběžně kontroluju oknem, zda je na místě. Pokud se vzdálí, hned vyletím ven a řádím. V blízkosti asi 100 - 150 m od domu je totiž potok a dvě nádržky. Emča jako milovník vody k nim neustále tíhne a něco zkoumá. Já hned vidím, jak tam spadne, v té co jen protéká potůček si o beton rozrazí hlavu, v té druhé se utopí. Na druhou stranu si pak nadávám, že je potřeba nechat dítě se trochu osamostatnit, že jí tím dozorem škodím ve zdárném vývoji. Prostě to pořád řeším. Možná není ani tak rozdíl mezi městem a vesnicí, ale přístupem matek. Možná, že ty na první pohled flegmatické svým dětem víc prospějí do budoucího života. Budou samostatnější, průbojnější... Nevím. Přesvědčuju sebe sama, že přece není sebevrah, má snad nějaký pud sebezáchovy. Někdy se přinutím, a když míří kousek dál snažím se jí hned nevolat zpátky. Jsem připravená na vystarování a mrtvá strachy pozoruju každý pohyb. Doufám, že jí to bude ku prospěchu a já se mezitím nezblázním :-)